Ozývá se z grimas protahujících můj ksycht. Z toho sytýho tónu mi praskaj rty a mozek se z toho hroznýho návalu krve nemůže vzpamatovat a mě se z toho točí hlava. Jak to ta děvka mohla udělat? Jak mohla! Mě! Nic jsem jí nidky neudělal! To tu kurvu bude stát hodně a až přijde aby mě odprosila plivnu jí do obličeje. Moje oči vztekem rudnou a já strácím tu poslední soudnost co ve mě po těch letech zbyla. Ruce se mi vzteky klepou a já jen opakuju v hlavě tu tisíckrát vyslovenou kletbu o její smrti a o utrpení. Celé tělo se mi svírá v křečích a já stále věřím, že to tý holce přijde draho. Bude platit víc než zlatem. Děvko!děvko!! Buším zaťatou pěstí do stolu a snažím se z toho dostat. Je to snad moje chyba? Málo jsem tě poslouchal? Nerozumněl jsem snad? Ne! Ty jsi nemluvila dost nahlas, ale to je tvoje vina, nemůžeš to na to svést. Jsem možná ten zbabělej a nevšímavej, ale ne hloupej, myslím že by jsme oba měly vědět kdo je tady ta svině, nebo aspoň ta co mi říkala co jsem fakt potřeboval slyšet a pak se zachovala jako blbá, nebo namyšlená, bezcitná a já už nevim kolik ti toho mám připomenout abys věděla. Chybělas mi, dokud jsem nepochopil, že je mi bez tebe vlastně líp. Byla jsi jen krok v mym životě, kterej mě do života naučil tolik nevěřit a nedoufat a dívej kam jsem se s tím poučením dostal. Ležím na ledovejch parketách, svíjím se a zběsile brečím, ne kvůli tobě, spíš kvůli tomu, co všechno šlo mimo nás, teď mě a tebe a ty co ještě přijdou. Snad to cítíme oba, jenže já se svěřil aspoň tomu blbýmu stroji...