nemohu si odepřít to potěšení se s vámi o svůj den rozdělit

  Den začal celkem přívětivě. Od táty mám půjčené auto, Mitscháčka a to prvně proto, že je zrovna v Řecku a tudíž ho nepotřebuje a podruhé abych babičce pomohla v novém domově zřídit šatnu. Jsem přičinlivá a babičku bych nenechala ve štychu, rozjela jsem se tedy plna elánu do přilehlých megamarketů s nábytkem. Uspěla jsem napoprvé ve Štěrboholském Asku s jediným drobným háčkem, že zmíněná skříň mi bude vydána ve Stodůlkách jak mi s milým úsměvem sdělila prodavačka na pokladně. Není nad projížďku, zvláště po Jižní spojce ve špičce.
  Zdolavše úspěšně první etapu, hleděla jsem s optimismem do budoucnosti. Ta mne vyvedla z omylu velmi rychle. Přesně ve chvíli, kdy jsem první z objemných a neskutečně těžkých balíků lifrovala z auta přes dlouhé schodiště ke vchodu do baráku, otevřela se obloha a já se stala v okamžení hrozivě nadávajícím vodníkem. Proradná květeno, prolétl mi hlavou útržek známé pohádky. Proč já.
  Maje balíky konečně v suchu jmenovitého kumbálu, začala jsem s vervou a s návodem v ruce konstruovat. Už jsem se v životě podobných věcí nastavěla až až, nečekala jsem tudíž žádný odpor což byl další hrubý omyl dne. Ne že by mi odpíralo poslušnost samo těleso ale zkusili jste někdy stavět devadesáti centimetrovou věc v prostoru o pouhých pět centimetrů větším ? Věřte mi, nejde to.
  Vydržela jsem tento nerovný boj rovné čtyři hodiny s výsledkem minimálně sporným. Skříň sice stojí, ale jaksi bez šroubů pojících ji ze stran což není moc stabilní. Vím jen jedno, dokud si nevyrobím nebo neseženu speciálně zahnutý pidi šroubovák pro šroubování v třícentimetrových mezerách jsem namydlená.

  Jsem ale statečná a nenechám se jen tak rozhodit, zítra jdu pokládat lino…