Když jsme otočení
k jiným zády,
nepoznáme úsměvy,
které si vybraly za terč
náš zátylek.

Sami se usmíváme
do prázdných zdí,
do prázdných snů,
do myšlenkových bublin,

a přitom nám úsměvy ze zátylku
po krku stékají na ramena
a stahují oprátky osamělosti.

V okamžiku naší smrti
se naše zasněné oči
rozsvítí jako promítačky
a zasadí iluze do plátna,
na bílou zeď.

Na prázdnou zeď,
poskvrněnou snad jen
úsměvy osamělých...