Je klidné nebe,
ale bouře v člověku...
Touhy se derou napovrch,
ven z hlavy,
a cestou svádí bitvy
se zbytky naučené morálky.

Je klidné nebe,
zatažené oblaky
neurčité výšky a barvy.

Něco chce ústy člověka
vykřiknout něco
neurčitého smyslu,
asi by to mohl být Ďábel...

Tak ať křičí!
Chci slyšet názor
toho Ďábla,
části mého Já,
nezkažené a přirozené.

Čekám pod dekou
z oblačné cyklóny,
čekám,
až přeřve
násilné svědomí,
zbytečné svědomí...

Chci slyšet řev života,
aťsi to je třeba poslední,
co uslyším!

Na něco čekám
pod závojem neukojené mysli,
která si zaslouží katarzi.

Čekám na Tvůj řev,
Ďáble - moje nezkažená duše,
kamaráde z dětství.
Už jsi zapomněl?

Z oblačné cyklóny vzpomínek
prosvítá tvoje modrá krev -
- prosakuje ke mně
ze zlatého věku.

Zaléváš moje smysly
krví šlechtice,
němá pravda se ozývá
jejím šploucháním a zurčením,
ale já chci slyšet řev TEBE,

čisté Já,
klidně řvi nenávistí,
že jsem tě zradil
na tolik let,
že jsem tě nechal
modře krvácet,
bez modré naděje
pro tvůj návrat.

Vrať se a zařvi mými ústy
na ten cizí obraz v zrcadle!
Rozmlať ho na střepy
silou svého hlasu,
rozežeň clonu mlžných oparů
v mysli a kolem mé hlavy.

Vyvětrej ty falešné mraky,
rozhrň opony a
nekonečně komnat
zalij modrým svitem,
nekonečně modrých komnat -
- v každé postel,
která pulzuje životem
a obrovskými explozemi
modrého světla slibuje,
že nezůstaneme sami...