Stále se mi do vzpomínek
vrací jedna dívka.

Tu dívku znám,
ano - tři léta.

Stále mou myslí
bloudí její jméno

Ta dívka se jmenuje Markéta.

Před třemi lety jsem (ledabyle)
zjišťoval její totožnost.
Byla tak mladá.
Mé city se (opatrně)
připravovaly na možnost,

že další rok,
když překlene se,
a ona dospělou bude se zdát víc –
- že všimne si mě, že zaujmu ji.
Opil jsem se – a nestalo se nic.

Pak měsíce
mi hlavu vyčistily.
Ano, čas ví,
jak otrávit víly,
které můj mozek posedly.
Bylo mi dobře.
Pak spatřil jsem ji zase.
Rozumné úvahy
zas nikam nevedly.

Zpočátku jsem se nenáviděl
(a ovšem i ji – vrčel jsem a nadával).
Pak přišla ke mně, promluvila.
A vše, co jsem proklel,
jsem opile vymazal.

Teď čekám, nevím,
jestli poslat dopis -
- té, která mne kdysi odmítla,
když naposledy – taková byla milá.
Ví o tom vůbec?
Byla opilá.