já a ty

Byl jsem spokojen. Obraz v zrcadle mi směle ukazoval to, co jsem považoval za svůj každodenní standart. Hladce oholená tvář, upravené, nakrátko střižené světlé vlasy, šarmantní poloúsměv a dokonale sladěný oblek od  Armaniho zakoupený přímo italském Miláně. Líbilo se mi to, vždycky se mi líbilo vypadat dobře, patřilo to k mé vybudované image.

Z police pod zrcadlem jsem sebral klíčky od svého zbrusu nového Porche Cayenne černé barvy. Byl jsem vskutku spokojen se svým životem,  prolétlo mi hlavou, když jsem usedal za volant a startoval svých bezmála čtyřistasedmdesát koní. Rituálně jsem pohladil světlou přístrojovou desku svého „zlatíčka“ a vyrazil směr západ. Hudba z rádia mi zpříjemňovala cestu a přidávala už na tak dost vysoké rychlosti. Jsem jeden z nejspokojenějších a nejšťastnějších lidí, z náprsní kapsy svého drahého obleku jsem vyndal kubánský doutník, voňavý, ručně dělaný, uválený na stehnech snědých kubánských žen, napadlo mě,  jak říkává jeden z mých hodně dobrých přátel. Přiložil jsem ho lehce pod nos a nasál tu kořeněnou vůni, přimhouřil oči a slastně vydechl, těšil jsem se jak si ho v klidu večer vychutnám...

Pomalu jsem vjížděl do města, bylo nesnesitelné horko a to bylo teprve deset hodin. Hlavní třída byla doslova přecpaná auty a lidé v těch plechovkách vypadaly jako namačkané upocené sardinky, zavřel jsem okénko, aby mě ten odporný smrad z ulic nenakazil. Ještě kousek a budu tam, místo před klenotnictvím bylo volné, vida. Je úterý 30. srpna deset hodin 12 sekund a třináct a čtrnáct, sledoval jsem vteřinovku stříbrných Rolexek vystupujíc z auta. Drobná slečna v tmavě modrém kostýmku právě otevírala. V naleštěném okýnku jsem zkontroloval svůj odraz a vydal se do klenotnictví. Sotva jsem vstoupil, slečna mi s úsměvem sdělovala, že má zakázka je již hotova. Potěšilo mě to. Vyndala na skleněný pult malou krabičku v rudém sametu. Soustředil jsem se, byl jsem opravdu zvědav, zda-li můj požadavek splnili tak, jak jsem žádal. Slečna otevřela krabičku a s napětím na mě hleděla, sklopil jsem oči a obdivně vydechl,“vskutku nádhera, nádhera, přesně takhle jsem si to představoval.“

V duchu jsem již viděl dnešní večer, Marioniny rozzářené blankytné oči a nevěřícný úžas ve tváři, musí to vyjít, nemůže mít sebemenší tušení... Slečna za pultem si s potěšením oddechla.

Dnes jsem si vzal dovolenou, byl to vyjimečný den, nikdy jsem nedělal nic, co by bylo v rozporu s mými zásadami, nicméně dnes, dnes to byl úplně jiný den, dnes večer chci Marion, mojí sladkou Marion, požádat o ruku.

Kolikrát se snažila na tohle téma zabrousit a kolikrát jsem ve snaze odradit ji od toho zapředl rozhovor jinam. Vždycky mě bavilo vidět tu její rozkošnou tvářičku jak se nabubří – vypadá vždycky tak roztomile. Chtěl jsem ji překvapit tak, aby s tím vůbec nepočítala. Seděl jsem v restauraci na nábřeží, pil kávu a neustále zíral na ten skvostný a přesto tak jednoduchý šperk, byl to prsten z bílého zlata s jednoduchým bílým kamínkem ve tvaru drobného srdíčka. Tolik mi připomínal Marion. Hodil se k ní, byl jako ona, tak jednoduše krásný a čistý. Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy jsem Marion poprvé potkal, bylo to před třemi roky.

Stála na silnici a stopovala, tehdy jí bylo 21, byla tak mladá, tak lehkovážná a rozpustilá. Pamatuju si každičký detail našeho setkání, do té doby pro mě nebylo nic, než práce, práce a práce. Ale od chvíle co jsem vzal Marion do vesnice za městem, nemohl jsem se na nic soustředit, stále jsem viděl ty její rozčepýřené medové vlasy, životachtivé modré oči, citíl svěží vůni jejího parfému a vnímal nespoutanou energii a vášeň, co z ní čišela při každém pohybu. Vryla se mi do každé buňky mého těla a už tři roky jsem nebyl schopen ji ze sebe dostat, nakonec, ani jsem nechtěl. Pokaždé mi připadala tak zvláštně spjatá s přírodou, jako by byla součástí stromů, za které se schovávala, jako by v její krvi proudila neposedná voda, ve které plavala a její dech se zrodil v letním vánku, byl jsem jí nadočista okouzlen. Z mého vzpomínání mě vyrušilo až ostré brždění auta někde poblíž a následná siréna přijíždějící sanitky. „Sakra to je hodin“ napadlo mě. Musel jsem toho ještě tolik zařídit, chtěl jsem ještě vyzvednout poukaz na dovolenou, o které Marion rovněž nic netuší, prostě už jsem se nemohl dočkat až ji tím vším večer zahrnu, až zase spatřím ty její rozzářené oči, ve kterých se tak rád topím, až pohlednu do té čisté radosti, kterou Marion nikdy nedokáže skrýt.

Vracel jsem se domů, slunce teď nesnesitelně pálilo a i přes klimatizaci v autě se mi strašně potily dlaně, tak strašně jsem se těšil na dnešní večer. Všechno jsem chtěl připravit sám, večeři, víno, atmosféru, svíčky, romantika  jako z filmu, dokonce i kytici lučních květů jsem sám natrhal, jsem už vážně blázen, dřív bych se sám sobě vysmál. Ponořen do všech svých myšlenek stále jsem se opájel fantastickou představou dnešního večera a co chvíli se ledabyle dotknul krabičky v kapse svého saka. Bylo mi doopravdy krásně. „Sakra musí mi zrovna teď zvonit telefon“ zamumlal jsem a otevřel stříbrné véčko, volající: „ unknown“, hmm divné, odmáčkl jsem zelené tlačítko a odměřeně se ohlásil „prosím“, chvíli jsem poslouchal strohý hlas a v němém úžasu hleděl před sebe....

Během jediné vteřiny jsem otočil auto a ani nevím jakou rychlostí uháněl zpět k městu, k nemocnici, Marion leží v nemocnici, srazilo jí auto. Pravdivost těch slov mi asi stále ještě nedocházela. Bílá budova mě nevrle přivítala rozestoupenými dveřmi a hromadou lidí, na nic jsem se neptal, spěchal jsem rychle na ARO. Nepustili mě dál, „chci ji vidět!“ řval jsem jak smyslů zbaven, chci ji „viděěěěět!“ Doktor mě chytil za paži a žádal, abych se uklidnil, nešlo to, prostě to nešlo, dostal jsem odporný smradlavý zelený plášť a roušku, pustili mě dál, jen za sklo, viděl jsem jí, její krásu slepě utonulou v množství přístrojů a hadiček, vlasy měla schované v hromadě bílých obvazů, jas jejích oči byl skryt pod těžkými víčky a její kdysi plná ústa byla vyschlá a bez barvy. „Ne, neeee, ne, to není ona, to není moje Marion, tohle přece nemůže být ona, to je někdo jiný...“ řval jsem a z očí mi kanuly slzy, neměla téměř žádnou naději, stál jsem tam, za sklem, bez naděje, bez šance cokoliv udělat, jakkoliv jí pomoct, chtěl jsem jí držet za ruku, hladit její medové vlasy, chtěl jsem si jí přece vzít. „Musím tam, chci za ní, já tam musím, musím jí něco říct...“ snad že se doktor smiloval z mého zoufalství a vpustil mě do toho odporně nevlídného pokoje, padl jsem na kolena v tom pitomým drahým obleku co mi v Miláně vybrala a chytil se její ruky, brečel jsem jako nikdy předtím, slzy dopadaly na její bledou ruku a vytvářely zlověstný potůček.“Marion, prosím Tě, neodcházej, zůstaň, zůstaň se mnou, prosil jsem jí, Boha, celej svět.“ Její bledá víčka se zachvěla, jako zázrakem se pootevřela a já spatřil její oči, už nebyly ta jiskřivé a zářivé jako jsem je znal, byly temné a bez života, byly jako čitelná stará kniha. „Marion, Marion, moje sladká Marion, slyšíš mě? Jsem tu, jsem tady a už Tě nikdy neopustím.“ Sliboval jsem jí a tisknul její malou ručku ve své dlani, snažila se pousmát. „chtěla jsem běžet za tebou, viděla jsem Tě jak sedíš na nábřeží v restauraci, chtěla jsem .... pískot přístrojů přeťal její slova, vzápětí mě někdo vyhodil, už nevím co se stalo pak, stál jsem tam, z očí se mi řinuly slzy a odnášely s sebou pryč všechno to, co jsem chtěl, co jsem si sliboval a po čem jsem toužil...

xxx

Obraz v zrcadle mi směle ukazoval to, co jsem považoval za svůj každodenní standart. Hladce oholená tvář, upravené, nakrátko střižené světlé vlasy, šarmantní poloúsměv a dokonale sladěný oblek od  Armaniho, zakoupený přímo v Itálii. Líbilo se mi to, vždycky se mi líbilo vypadat dobře, patřilo to k mé vybudované image. Z police pod zrcadlem jsem sebral klíčky od svého zbrusu nového Porche Cayenne černé barvy. Byl jsem úplně na dně,  prolétlo mi hlavou, když jsem usedal za volant a startoval svých bez mála čtyřistasedmdesát koní. Rituálně jsem pohladil světlou přístrojovou desku svého „zlatíčka“ a vyrazil směr západ. Hudba z rádia mi zpříjemňovala cestu a přidávala už na tak dost vysoké rychlosti. Jsem jeden z nejnešťastnějších lidí na světě, tolik vzpomínek za poslední týden... Marion, její zlaté vlásky a rozjařený úsměv, Marion připoutaná nemocničními přístroji, Marion – její pohřeb, Marion, v mém srdci, ten hajzl co jí porazil, projel mnou zvláštní pocit prázdna, už taky nežije, srdce se mi rozbušilo, včera v noci ukončila život toho hajzla moje osmatřicítka, ještě teď se mi třese ruka pod smrtelným výstřelem, padl mi k nohám jak poslední ubožák, ten bastard jel na červenou – zasloužil si to!!!! Kroutil jsem hlavou a cítil tu zvláštní plačtivou chuť slz a vzteku. Z pocitů, co mnou procházely nepatřil lítosti ani jeden, moje srdce bylo naplněné láskou a oddaností k Marion, celej život, prachy, moje skvělá image i tohle zkurvený auto mi byly k ničemu. Píseň, co právě hrála v rádiu náhle zmlkla, do dusivého ticha jsem slyšel mluvit naléhavý hlas zpravodajky, zaslechl jsem pár slov, jako střípky, co mi zněly v uších, vražda.....autonehoda minulý týden.... pachatel.....černé porche....blonďák....severní dálnice.....sešlápl jsem plyn naplno. Mých, těméř čtyřistasedmdesát koní pod kapotou zaržálo a zabralo, v ruce jsem svíral rudou sametovou krabičku, někde v dáli přede mnou jsem zahlédl blikající světla policejních aut, ještě kousek, přímo přede mnou, je tam strom, když k němu půjdete blíž jsou v něm vyryté dvoje iniciály v srdíčku, jak pitomé a hloupé, stáhl jsem okýnka, nadechl jsem se, prudce jsem stočil volant, strom se blížil....“Marion, jdu za tebou...“