...odcházím

„Nemám rád, když se na mě takhle díváš.“ Otočila hlavu, její pomněnkové oči zesmutněly. Nevšímal si toho, nechával jí dál utápět se v pocitu, že je mu to jedno, nehodlal o tom dál mluvit, nechtěl se už vůbec k ničemu vyjadřovat, žádná další obviňování, ani urážky, ani nic z toho, co by se zdálo být pravdou. Otočil se na bok, peřinu si přitáhl až k bradě a hlavu zatlačil do polštáře, ticho, tikot budíku na stole rušil tu dusnou atmosféru pozdně letní noci a odměřoval další z těch nekonečných minut relativní samoty.

Slaná slza se rozpila v nepravidelnou skvrnu na nachovém polštáři, jako by chtěla udělat tečku za směsí těch trýznivých pocitů – jeho žena usnula.

Vstal, opustil chladnou postel, už nemohl dál...

...

„snil jsem o tobě...,“ slova mi vytryskla z úst, aniž bych je chtěl vyslovit. „Já vím, proto jsem tady...“

nemohl jsem tomu stále věřit, vypadala, jako by se zrodila v nitru zářícího letního slunce, zlaté vlasy ji v neposlušných prstýnkách spadaly na ramena a kontrastovaly s temnou modří jejích tajemných očí, vždycky mě fascinovaly, nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by takové měl, jako by snad ani nebyla odtud, ze Země, napadlo mě. Sklonila se ke mě blíž, slunce teď měla v zádech, ležel jsem na louce, uprostřed zurčícího léta, plného lásky a rozkvetlých lučních kytek. Pozorně jsem se díval jak jí prostupují sluneční paprsky a dodávají tak jejím vlasům zlatavý nádech, jako by byly protkány zlatými nitěmi, usmívala se, byla krásná.... a byla moje, alespoň teď byla moje. Dokázala mě hodiny a hodiny hladit, aniž by cokoliv řekla, vždycky, když jsem pochyboval, se mi vpila do očí a její krása mnou prostoupila jako věčný plamen, byl jsem jí plný, cítil jsem jí v každičkém kousku svého nitra, nemohl jsem bez ní žít, rozhodl jsem se, nešlo to jinak. Nešlo to prostě jinak. Večer co večer jsem se nemohl dočkat její blízkosti, její oslňující přítomnosti, dychtil jsem po tom pocitu se topit v té mořské modři jejího pohledu a nechat se uhranout zvláštním fluidem, které z ní vyzařovalo a které mě celého pohlcovalo do sebe, stal jsem se závislým na čemkoliv, co se s ní pojilo, snad jen kroužek na mé levé ruce mě občas vrátil do přítomnosti, ve které jsem již nemohl dále setrvávat. Okouzlen pár hodinami v té jiskřící a pulsující vášni její náruče, vracel jsem se do prázdna a chladu naší manželské postele. Tajně, jako zloděj myšlenek a tajemství, jsem se vracel pozdě k ránu do našeho společného domova, provoněn jí a naplněn citem a láskou až po okraj, ulehl jsem vedle té druhé do postele, schoulil se a ponořil do vzpomínek, které mi byly tak blízké a sladké, Bůh ví, jestli to věděla, bylo mi to jedno, nemohl jsem jinak, zbláznil jsem se....

...

Ráno co ráno vdechoval jsem její vůni z oblečení předešlého večera a opájel se pocity, které jsem chtěl vrátit a které mi byly mnohonásobně vráceny ještě téhož dne v její přítomnosti, nevnímal jsem nic, svou přítomnost v tomhle již dávno vychladlém manželství, jsem potlačil a nastavil své chování na automatické a předvídatelné. Můj syn... ta usměvavá rošťácká kukadla, co na mě čekávala, co toužila po mé přítomnosti, co mě obdivovala, Bože, co jsem to za otce, dočista jsem se pomátl. Miloval jsem ho, ale nemohl jsem být s ním, tady, ne s ní, ne v její přítomnosti, často jsem se ztrácel ven, bloudil nocí a brázdil nekonečné silnice jako poslední tulák bez domova, hledal jsem, chtěl jsem zapomenout, toužil jsem, chtěl jsem víc, chtěl jsem cit, lásku, teplo, chtěl jsem zase žít se všemi těmi pocity.

Noc byla chladná, měsíc na mě koukal výhrůžným, strnulým pohledem, snad mi to všechno vyčítal, snad mi to i přál. Ručička tachometru se blížila ke 150, bylo mi to jedno, byl jsem tak prázdný, tak nešťastný. Jak jen to je dlouho, co jsem se cítil šťastný, plný citu , plný něhy a lásky....snad nikdy, volant jsem svíral pevně v rukou a pár slz mi zpečetilo mé myšlenky, nevím co se stalo, nic si nepamatuji, jen tupou bolest, strašný řev brzdícího auta...a pak...

Ležel jsem tam, na louce plné rozkvetlých květin a ona se ke mě skláněla, usmívala se, měla zlaté vlasy a tak zvláštní tmavě modré oči. Její krása mnou prostupovala a vlévala do mě pocit štěstí a lásky, zase jsem cítil, byl jsem plný toho krásného citu, byl jsem šťastný

Snil jsem o tobě..., slova mi vytryskla z úst...

„Kde to jsem, co se vlastně stalo?“Nničemu nerozumím, přece jsem šel spát, jako každý večer, byla mi zima, má žena ležela vedle mě, vyčítala mi, že nechodím domů, že už mě tak dlouho neviděla, že se na mě můj syn ptá, každý den mě vyhlíží, kde jsem, kdy přijedu, proč už jí nemiluju, proč už k ní nic necítím, proč je pro mě teď Ona důležitější, je plná citu, je krásná...jako Anděl...