Krajina si brnká tóny podzimu

a děti už se těší na zimu.

Na stráně plné sněhu,

jenž hřeje po štěstí.

A na zamrzlém

břehu potoka

led se třpytí jako po dešti.

Ten kraj, co vidíš jednou do roka

ti vtiskne úsměv na rty.

I po letech sis vzpomněl na rosu

a nezáleží, jaký rozdal karty

ten, co si hraje na osud…

Stačí se jen mírně pousmát

a hned dětská duše

začne hřát

všude po těle.

A v pokreslených oknech od šelem

vidíš svou dětskou tvář.

Stejně jak to dítě v kostele

snad jen ta svatozář…

Škoda,ty časy dávno zmizely

a rozpadl se snář.

Tak nespi, už jsi dospělý

Jsem dospělý a lhář...