totožnost okamžiku pomalu roste skoro až do nebesky modré výšky stromu na který jsme vždycky o Vánocích věšeli zvonečky ať ležel sníh nebo ne prostěradlo na mé půlce manželské postele se podobá víc a víc kolébce z chlebového těsta jak zapomínám vysypávat drobky básní a ty právoplatná ženo moje štítíš se k němu přitulit o mně samotném ani nemluvě psaním drobků nahrazuji spánek a zaháním vzpomínky na ty letošní kdy jsme poprvé nezdobili náš strom protože… co jsi to vlastně tenkrát řekla? že je příliš pošetilé v mém věku kvůli zvonečkům lézt na vysoké štafle a balancovat přitom na jedné noze mezi nebem a zemí už mi zbývá jen dopsat báseň a navrátit se domů z prohrané války klopýtat dobře známou i neznámou pustinou mezi výbuchy pum brodit se závějemi slov se srdcem naplněným otázkou bude to stát za to nebo ne? dokončit báseň je bolest z návratu do nenapsané země kolik je vlastně podob lásky? teď právě nevím ani o jedné zatímco totožnost okamžiku pomalu roste |