Došli do dlouhé chodby, která vedla k červeným dveřím. Na podlaze leželo několik trpasličích postav v béžových oblecích. Jan Novotný se nad jednu postavu sklonil a přes sklo svého skafandru se pátravě zadíval do obličeje.
„Ti Okani vypadají v obličeji jako Číňani,“ řekl po chvíli.
„To je jedna z ras u vás na Zemi, že,“ mínil Aturian.
„Ano. Nesundáme si ty skafandry? Zdá se mi, že je máme zbytečně.“
„Radši ne. Nevíme, co je postihlo. Může to být něco, co naše přístroje nedokáží zachytit. Stačí malá nerozvážnost a bude, jak ty říkáš, vymalováno.“
„Hm. Opatrnosti není někdy nazbyt,“ zkonstatoval a sklonil se nad druhou ležící postavou.
„Odeberu krev nebo to, co jim proudí v těle.“
„Něco se mi tady nelíbí. Mám takový divný pocit,“ řekl Aturian a pomalu šel k červeným dveřím, které se před ním nehlučně otevřely. Přehlédl prostornou místnost, která byla na první pohled řídící místností plavidla. Několik postav sedělo zhrouceně na křeslech za ovládacími pulty.
„No, mají to tu vybavené náramně,“ ozval se Jan, který také do místnosti vstoupil.
„Něco je zcela překvapilo. Možná ani do poslední chvíle o nebezpečí nevěděli,“ vyslovil svou domněnku Aturian, když došel k jednomu křeslu, ve kterém seděla zhroucená postava hlavou na panelu a před níž byla klávesnice s monitorem, na kterém bylo velké množství znaků. Vypadalo to, jako by během psaní Okan v křesle náhle usnul.
„Pokud tady něco je, proč se to nevrhlo už na nás? Vypadá to, že ta příčina jejich smrti je pryč.“
„Vypadá to tak. Stoprocentní jistotu však nemáme.“
„Co navrhuješ? Vezmeme tohle plavidlo do vlečného paprsku a odtáhneme ho na nejbližší základnu Vesmírné Unie?“
„Zdá se mi to riskantní. Něco se tu může skrývat. Musíme to tady co nejpečlivěji prozkoumat.“
„Spíše prozkoumáme pořádně jednoho z těch nešťastníků. Pak možná nalezneme odpověď. Napadlo mě jestli tu nedošlo k syndromu řetězové reakce náhlého selhaní organismu. Znám podobný případ. Stalo se to Esemům. Jsou to bytosti, které jsou navzájem jako by propojené. Když jeden z nich onemocní, či něco podobného, ostatní se mu snaží pomoci. Jedno takové virové onemocnění zabilo veškerou posádku.“
„Jedno z možných vysvětlení. Ale mně to sem prostě nepasuje. Něco mi říká, že tady se stalo něco jiného,“ mínil Aturian.
„Tvůj šestý smysl zase má pohotovost?“
„To bude něco víc, než to čemu ty říkáš šestý smysl.“ 
  Oba pomalu obešli všechny bytosti v místnosti a snažili se objevit něco,  co by alespoň trochu mohlo naznačit, co se posádce přihodilo.
„Tady asi nic neobjevíme. Podíváme se do jiných části lodi,“ navrhl Aturian.
„Jsem pro. I když výsledek bude asi stejnej …hele, podívej! Jeden se pohnul,“ vyhrkl náhle Jan, který postřehl, jak jedna postava se pomalu v křesle v sedě narovnala.
„Dívej! Oni začínaj všichni ožívat. To není možný. Vždyť nikdo z nich nejevil známky života!“ vysoukal opět ze sebe. 
V tu chvíli to vypadalo, že Okani se probouzejí ze spánku. Oba na ně překvapeně hleděli a jako první se vzpamatoval Aturian.
„Pozor! V nich jsou Kvasanové,  střílej!“ vykřikl a prudce vytáhl laserovou zbraň. Jan v prvním okamžiku nechápal a poté postřehl, jak několik Okanů sahá také po zbraních.

                    KONEC DRUHÉ ČÁSTI