Vězní nás do hran
sama nesmrtelná
píše deník z černých desek
loupaného mramoru.
Bílá jak jinovatka dřeva
s tělem loutky
svírá sny i dlaně
jak návštěva z dopisu
přeložených hřebců a jejich
zhojených jizev z navlečených prstýnků.
Utrácí život v hernách podzimu
zastavuje zvony závětí knih
jen ulomené páteře v opuštěných hrobech
zahrnují bolest okopaných obratlů
chvátají vstříc do výseče kruhu.