Mé sestře se zdál sen. Skupina lidí utíkala závějí a všichni měli na nohou brusle. Ona běžela až poslední a všichni jí pomalu utíkali. Najednou spadli z nějakého svahu a ocitli se v údolí, kde nebyl sníh, nebyla zima, ale vypadalo to tam jako uprostřed léta. Procházeli podivnou alejí. Byla z obou stran lemována stromy, na kterých rostly veliké hrušky. A ty hrušky sem tam, pomaloučku, padaly dolů. A sestra, bůh ví proč, věděla, že se jí ty hrušky nesmějí dotknout. Opatrně se jim vyhýbala. Pak se, spolu s ostatními lidmi, dostala do další aleje. Tam byly na stromech přivázány obrovské žluté žoky a pomalu se kývaly. Jakmile se jich někdo dotkl, začaly se kývat rychleji. Pak se najednou všichni ocitli v tělocvičně. Ta byla zabydlena zvláštními cvičenci z umělé hmoty, kteří cvičili na nejrůznějších nářadích. Sestra se jim vyhýbala, pak se však neopatrně dotkla jednoho z robotů, který přeskakoval koně. Kopl do sestry a zrychlil přeskakování. Po každém přeskoku do sestry kopl. Sestra chtěla uhnout, Ale za ní byla kladina a ona neměla kam. A robot do ní kopal tak silně, až se probudila. |