Té noci se mi zdál podivný sen. Kráčel jsem po tmavém rezavém písku a odevšad se ozývaly zvláštní hlasy. Prostorem poletovaly černé tečky a já se je marně pokoušel zachytit. Chmatal jsem po nich jako šílený, ale vždy mi unikly. Pak jsem si náhle uvědomil, že to vůbec nejsou tečky, ale oči, oči dokonale bílých tvorů ze všech stran mě obklopujících. Přibližovali se a hrozivě mručeli. Rozehnal jsem je a pokusil se těm nejbližším oči vyloupnout. Ty se ale ukázaly nečekaně tvrdé. Když jsem do nich zaryl nehty, roztáhly jen krovky a odlétly. Byli to totiž brouci, tmaví brouci kryjící pravé oči těch nestvůr. A ty byly děsné! Jakoby se na vás dívalo sto ďáblů najednou. Padl jsem do písku, trhal rukama a hrůzou vydával krátké skřeky. Koutkem oka jsem sledoval netvory. Jeden z nich právě odkudsi vytáhl cepín a než jsem stačil cokoliv udělat, zasekl mi ho do zad. Zachvěl jsem se a pocítil, jak pomalu pozbývám obrysů. Zároveň jakoby mě cosi nadzdvihávalo. S hrůzou jsem se rozhlédl po svém těle. Roztékalo se a bělalo! Za chvíli se ze mě stala bílá, rovnoměrná plocha a začalo mě pálit v očích. Jakoby si v nich rozdělávalo ohníček sto ďáblů. A to už se z okolní běloby vynořili dva brouci, aby posloužili novému pánu.