"Často uvažuji ... že láska je mou nejlepší částí."
(André Gide)
Georgia Scott - řecká Američanka z Bostonu. V letech
1980-1994  žila ve Velké Británii, Japonsku, Polsku a USA.
V roce 1994 se natrvalo usadila v Polsku, učí světovou literaturu na univerzitě v Gdaňsku. Autorka sbírek The Good Wife (Poetry Salzburg, 2001), Cakes with Bathsheba (2003) The Penny Bride (2004),  literárně
kritické studie Understanding Anita Brookner (2001) a Jean Rhys: A Study of the short Fiction,  překladu antologie polské poezie do angličtiny Dreams of Fires: 100 Polish Poems 1970-1989 (2004).

Poezie Georgie Scott v sobě spojuje evropskou
minulost, složitost původu - prarodiče byli
řečtí imigranti do USA, vzdělání v Bostonu
i porozumění východní Evropě. Ve své poslední sbírce
rozvíjí především téma erotické lásky, a to ve velice
jemných, delikátních, ale palčivých verších, které
ve čtenáři vyvolávají spíše jeho vlastní představy, než
aby erotickou lásku explicitně popisovaly. Ve volném zpracování,
 slovně strohém, nepřikrášleném, si pohrává
s metaforami,  ale zachovává si svůj charakteristický
nadhled a vyznění textu. Sexualita ale není jediným
tématem jejích básní. Židovství je dalším. Někdy se
tato dvě témata erotické lásky a židovství prolínají. Její
"řecké básně" vyvolávají intimní svět dětských zmatků,
ale můžeme v nich vysledovat události, které dále působí
 i v dospělosti.

Ačkoli je autorka citově spojena s Evropou, své poetické prostředky často čerpá z americké poezie. Je ochotna
riskovat vše pro udržení tichosti hudby svých veršů.
Má cit pro prodlevy a váhání. V její poezii je znát vliv
Charlese Olsona a jeho "Co se nemění/je potřeba změnit" nebo dále vliv Williama Carlose Williamse a jeho poezie všedních věcí.

Hlavní osou je ale autorčina ženskost - vtipná, když líčí
kňouravé zvuky, které ženy používají, když předstírají orgasmus, radostná, když líčí sexualitu, nebo stoická při popisu citového rozpoložení ženy, která pokračuje ve svém běžném životě poté, co ukončila  utajený milostný vztah. Ve svých japonských verších tento ženský hlas zaznívá v obzvlášť překvapivé poloze, stejně jako v básni, kdy vypravěčka bloudí životem stejně tak jako opuštěná indiánská žena pouští.

Poezie Georgie Scott je pravdivou písní lásky, ne tak běžnou
v současné kultuře. Její erotická poezie není  ani tak osobní výpovědí, jako spíš vyjádřením vášně v její nejvlastnější podobě. Jak o ní řekl americký kritik Philip Hobsbaum: 
              "Osobitá básnířka ... feminní Eliot."