-
„Je to fšecko?“, znovu se otázala aby rozrazila ticho. Na pult mi ve speciálce nanosila yachtařskou výbavu a propriety na opravu lodě. Nasadil jsem výraz těsně před popravou. „To bude darda“, pomyslel jsem si a čekal ortel po vytisknutí účtenky. Ticho řezalo do stěn haly a regálů. Systola i diastola stoupaly do výšin. Změnil jsem mimiku své ostře řezané tváře začínajícího sedmdesátníka s bílým rozevlátým rockerským hárem a face to face se odhodlaně zadíval na schopnou ještě mladou, možná i odborně zkušenou „vodnici“. Ta, už už čekajíce, před stlačením poslední klávesy na kase. V té nekonečné prodlevě se sama začala prohlížet, zda nemá na sobě nějakou chybičku.
-
Přemýšleje, zda mi nic nechybí, zda mám to „fšecko“ jsem utrhl pohled, kterým jsem jí prostupoval. Vrátil se z natěšených představ o obsahu skladových regálů, stojících přímo za ní. Regálů s velemnožinou papírových krabiček, krabic a vaků, ukrývající poklady v nerezu i bronzu, vhodných a potřebných ve slaných loužích světa.
-
Nasadil jsem nejmedovější vlčí hlásek, očima ji celou oblízl a možná i překvapeně šlehl pohledem do výšin. Mezi regály totiž prolétl pták. Vrabčák! Oni mají v hale ptáčka?! Jak se sem dostal? Trochu jsem si odkašlal, aby se soustředila a dál se vnitřně nedeptala, zda je designově dokonalá.
-
???
-
„Ještě jedno přání bych měl. Ale to mi asi nesplníte. To bych vás pak dokázal nosit i na rukou!“
-
„A je to tady!", odezírel jsem její myšlenky. "Děda mě snad opravdu pozve na rande. Je drzej, nebo i šílenej? Si troufá...“
-
„Prosil bych bronzový kolářský hřebíčky, palcový, s vruby, jedna šestnáctina v tloušťce.“
-
Úlevou si odfoukla ofinu vlasů na stranu a vytetovaný slon na jejím předloktí zamával šťastně chobotem. Několikrát sevřela a sešlupila rty. Trochu vytrčila i bradičku.
-
No jasně, říkám si, neví! Nebo nemá? Je zmatená a rozsekaná...
-
Má perla u pokladny, upřesňuji cca 29, 172, D, 92,75,93 se nečekaně nadechla.
-
(Já vím jsem i na tetované, ale nešť.)
-
„To si piště, že máme! Kolik? V krabičce je britský veletucet! Celá stojí osm set devadesát šest korun. Ale máme i v nitridovaném historizujícím černém provedení za pět set jedenáct, nebo chcete s hlavou ve starozlatě za jeden tisíc dvě stě devadesát devět? Tak kterou sortu?“
-
„Při placení maličko špulím rty i já. Klapám do přistrčeného terminálu, čekám na účtenku. Stejně jsem myšlenkou u ní. Ta by si určitě pamatovala meteo předpověď na celý týden dopředu. Já jsem spíš milovník krásna, měkkých odrazů zapadajícího večerního slunce. Jen paměť už je lehce trop. Nevím, zda by se mnou jela na moře. Manželka už dávno ne, ta raději elektrokolo. Už čtyřky jí dělají nevolnost. A v šestkách Beauforta nadává a ze zádě zvrací. Jí už náklony lodě nedělají dobře. Pochopte, na moři potřebuji někoho, kdo mi odborně podrží kormidlo! Protože při bouřkách a to je největší průser, když vypadne autopilot, musím zároveň hlídat sonar i dží-pí-esku. Najet na špicara, nebo mělčinu u pobřeží, tak jsme komplet na odpis.
-
„A jak se ta vaše loď jmenuje?“, úplně mne překvapila.
-
„JOAN“, s dojetím mi uklouzlo. Přiznám se, zájem potěšil.
-
To je podle té Američanky, Baez?
„Jo, tu mám moc rád ale je to z vděčnosti, Josef a Antonie. Moji staříci.
-
Možná se mladé paní s ofinou příště zeptám, zda by se nebála vyjet na moře. Viditelnou chybičku na sobě totiž žádnou neměla. Bude si mne určitě pamatovat.
-
Něco bych jí na lodi mohl i ukázat, při dlouhých večerech v zátokách.
-
Obvykle začínám s vázáním uzlů...
|
|
