SUDIČKA

No jasně, už vím! Mám úchylku. Velkou, jinak není možná. No ano, malá bejt nemůže. Jen jsem doteď nevěděl, jak vypadá. Cože? Že zrovna vy žádnou nemáte?

Ták? Pchá, si myslíte, že práším?

Nešťastníci jste Vy, bez úchylky se nedá žít!

Jednoduše jednou za měsíc seberu pinglík a pytlík. Dojedu do města na lákavou čumendu, do pytlíčku dám nákup. Tedy když stál benzín dvě pětky. Předevčírem jsem totiž šel těch pět kilometrů dolů lesem pěsky, ke štyriceti za litr benzínu už je pro mě óbr moc. Ono to naše městečko za tak drahej peníz zase nestojí. I když...

Dopajdal jsem tedy na moji lavičku k Jungmannovi do parku. To byl asi nějakej strejda, spíš musel to bejt nějakej uoředník. Sedí tam vylitej v bronzu na křesle, čte nějaký papíry a v ruce má husí brk. To mi je jako vesničanovi sympatický. Moderní ouředník to určitě nejni, to by čuměl do monitoru. A v těch sadech, cestou vzhůru je Počta. Velká, tak musím s velkou verzálkou. Barák mě tolik neinteresuje, protože od toho dědy v křesle napravo mne vždycky láká více cukroška „U Čápa“. Taky dost podražili ale dávám si pravidelně dvě hoblinky a punčák. Když mám lidi půjčujou. Kafe ne. Dyť to vaří z vody ze řeky! Už i proto abych si nekazil chuť. Já si v parku na tý lavičce cvaknu z přinesený darovaný placatice, jen maličký víčko pravýho bílýho Fidela. Tedy jako rumu. Přeci abych nahradil alkohol, co v punčáku už dávno není.

Jo, ta moje úchylka. Prostě sedím na tý oprejskaný lajci, pojídám dobroty a hlavně se dívám, jak lidi šílí. Lítají s taškama plných slev, vyprávěj si co bylo v bedně, kdo koho vyšoustal a kdo s kterou teprve pude.

Celej život jsem přemejšlel o mý úchylce. A mám ji, už vím kdo to je. Totiž jak vypadá čtvrtá sudička! Protože normální nešťastníci mají sudičky jen tři. Jen my šťastlivci máme čtyři. A moje „čtyřka“ má jedno sto devadesát centimetrů, krátce střiženou černou palici a je chytrá! Většina blbců by to nepoznala ale já jo.

Sedím, dojedl jsem a zarazil to ještě druhým kalíškem z placatky. Těžce se zvedám, bolí mne koleno a hnát svý čelo do výše jednosto devadesát dva centimetry je dřina. Celej život dřina. A jak se narovnám, proti mně má sudička, z očí do očí!

„Dobrý den, já bych potřebovala dát k vám mýho Teryho!“, málem jsem upladl zpátky na lajsny tý prkenný lajce. „Vy jste mne nepoznal?“, to už jsem cítil i nával do hlavy. „Musíte mi pomoci, vždyť se známe, já k vám na samotu občas vozím počtu, přeci víte, né, Elvíra? Furt mi nic nedocházelo. Tedy obličej možná, ale. No jo sedí v autě, stáhne vokýnko a dává mi to svojí dlouhou rukou přes posuvný vrata.

„Teryho? Já ale nejsem na chlapy“, zasípal jsem. Pořád ta úzkost a bodání do hlavy. Jen aby mne nesklátil infarkt.

„Já k vám jezdím jen občas, musíme si měnit trasy, abychom se nezbláznily“. Chtěl jsem se nadechnout před mým koncem.

„Já ho mám tady s sebou v tašce!“, tak jsem si na vaši krásnou samotu vzpomněla, tam by byl jen občas "jako".

V těhle chvílích, co dojdou slova, jen olizuju rty, aby se suchem v puse trvale neslepily. Sklopil jsem čelisti a zaostřil k chodníku, v linii její tašky.

„Syn mi přinesl krysaříka, on je ajťák. Prý, když jsem sama tady ve městě v pronajatým bytě v činžáku, aby mi nebylo smutno! To víte, u něj být nemůže, protože překouše kdejaký kabel.“ Ještě pořád jsem se nechytal. Podívejte, vždyť já jsem chudá ženská a jako počťačka beru doslova almužnu. Tady v městě chtějí po Novým roce za přihlášenýho psa tři tisíce korun. Ročně! Takový zloději, jsou šílený? A u vás na tý samotě, na vesnici, máte možnost přihlášenýho pejska mít zadarmo. Protože pes v baráku na vsi musí být kvůli zlodějům! Tak jsem si myslela... Jo já bych si pro něj pokaždý v pátek odpoledne přijela aby nebyl tak sám!

Trochu jsem se zmátořil a chtěl jsem nadnést: „A mě budete chtít taky venčit?!“

Napadlo mne, že bych se sudičkou neměl špásovat.

Mohl bych dostat do kušny. Ale ještě hůře, mohla by se urazit!

To už bych nikdy nedostal žádný veselý psaníčko.

Tak jsem jen kývl.

Každej si myslí, že udělanej vysokej chlap musí bejt tvrďák.

Kulový!

Měkoty jsme. Se srdíčkem na dlani.

Tak je to!