Vzpomněl jsem si, že když jsem prožíval noc z 19 let na 20 napsal jsem na Literru minidílko Těžká hodina, inspirovaný tehdy mým oblíbeným Jiřím Wolkerem. Je to text, ke kterému jsem mockrát vracel. Postupně jsem přestal psát, možná jsem ztratil ten drajv, možná se mi změnila situace, možná jsem ztratil odvahu.

 

Mezitím se i sama Literra stala trochu retro serverem, my dvacetiletí, kteří jsme tenkrát psali jsme psát přestali a noví mladí nepřišli. Z Literry se stal generační stánek, odkaz doby, která odešla a už se nevrátí. Přesto tu je, abychom se k té době mohli vracet a vzpomínat.

 

Toužil jsem něco napsat a ozvat se, i kdyby to nikdo nečetl, chci to napsat pro sebe. Pro mě kterému bylo dvacet a teď je čtyřicet. Už to není těžká hodina, už je to život sám.

 

Tehdy jsem se měnil z dítěte v mladého muže, dnes vstupuji do středního věku. Nepotřebuji mílníky, abych chápal život a přesto se jich držím. Tehdy jsem bažil po životě, dnes se ho snažím pochopit. Tehdy jsem hledal jeho krásy a dnes.... 

 

Dnes se snažím porozumět všem krásám, které jsem už prožil i těm co mě ještě čekají. Přes každodenní radosti a obyčejnosti se snažím vzpomínat a nechat se unášet klidnou řekou, jménem Život.

 

Pořád ještě nevím, co se ode mě čeká. Co mám dokázat. A přitom už se mi nechce psát, jen číst. Většina poezie mi přijde povrchní. Co mě čeká? Ve stylu těžké hodiny, kterou jsem napsal přesně před dvaceti lety si půjdu lehnout, ráno to dopíši a třeba mi to dojde.

 

---

 

Probouzím se do zvonění kostela, Ještě chvíli ležím a nechávám ten zvuk procházet skrz sebe. Dnes odevzdávám svou druhou dvacítku té vesnici, která ztichla. Už nikdo nekřičí, nikdo nenadává, nikdo nechválí, jen ticho.

 

Jdu po návsi, nakukuji do oken domů, které kdysi žily. Přemýšlím, kam se všichni odstěhovali. Možná žijeme své normální životy, máme rodiny, děti, i já se musím vrátit ke své rodině, ke svým dětem.

 

Usedám na lavičku. Chci napsat něco krásného a moudrého do svých dalších dvaceti let 40,39,38,37 ...Před pikolou, za pikolou, už jdu.

 

Vzpomněl jsem si na jednu hodně starou babičku v šátku. Taky už to bude deset let, ani babičky v šátcích už dnes nejsou. Říkala tehdy. „U nás bývala spousta zábavy, spousta radosti, a teď jsme tu zůstali jen my.“

 

Ale i ta možnost sednout si na lavičku, poslouchat foukání větru a naslouchat životu, který byl,... To je život sám.

 

Odcházím se svými myšlenkami, se svou radostí i smutkem, 

 

Nahoře na kopci nad vesnicí se otočím a z dálky koukám na kostel.

 

Ještě se vrátím.