Nebudu zastírat, moje nová volnost skončila. Od aklimatizované Ivuš, co s zrovna rozhodla usalašit v mém kutlochu, jsem vstřevával brutální vejvar. Už jsem si zapsal za uši nesmytelným fixem, že špinavé ponožky patří do koše v koupelně, ne na toaletní dizajnový stolek. Že zubní pasta se uklízí, mačká odzadu (mačkaní od zadku jsem však plnil, no né?) a umyvadlo umývá a nečůrá se příležitostně do něj při ostatní hygieně. Chápu. Ona jen stěží chápala, že při mé postavě šesti stop a čtyř palců mi prostě pinďour přepadne při ranní hygieně do porculánovýho kuloáru umyvadla. Ještě před pár dny byla dost natěšená, že se zásadně ráno holím nahatej. Docela se jí líbily mé půlky ale trpěl jsem jak zvíře. Jejích profackování mi nevadilo, snad jen, že chlap má varlata a srážka s rantlem umyvadla není požitek.

         Totiž, před Ivuš jsem prožil armagedom s již obstarožní bordelářkou, avšak sexy vystajlovanou ekonomickou inženýrkou Zuzankou. Se specializací na statistiku a personalistiku, rochnící se v konzultacích s chatboty. Nyní již bytově vylitou po exkomunikaci a přenastavení vexle v nové etapě mého života. Inženýrka mne tvrdě dusila večerními pracovními rozbory nových zítřků v pracovním kolektivu, pomocí umělé inteligence. Navíc za asistence totální večerní okupace varné desky popatlané bio a nebio. I díky vnucovanému neuhlíkovému veganskému zrní jsem pociťoval, že snad bobtnám a začínám znovu růst. Chápete to? Mých šest stop a čtyři palce jsem měl po pubertě jako konečné i s těmi byl problém v krátké posteli. Ovšem v té ubylo žádoucího potěšení.

         V pátek jsem dorazil do práce trošíčku později, jen o fous. Opřená o skleněnou desku mne čekala Konstanze Punčošníková-DiS, okupující hlavní recepci firmy. Taky nářez, ale každý jsme si hráli na jiném písečku, tak se dala setkání mimochodem přežít. Jako zcela samostatný hloubavý konstruktér jsem byl přitahován prapodivným, lehce trhaným způsobem ponosu DiS dekoltu. I dnes měla jedno prso výš. Už jsem rozpracoval pět sexuálních obscénních nočních teorií o příčinách ranního jevu. Ale dnes? No dnes to bylo jedno. Oznámila mi, že po mne touží vrchnost, abych přispíšil do náměstkova doupěte, o tři patra výše.

        Trochu opožděné chlapy a ne-znalce mohu poučit, ovšem jen do výše svého platu. Když vás totiž šéf nenechá u sebe v kutlochu sednout do vatýrovaného křesla hosta, je to průser a jistě jde o průplach. Tohle byl ten případ!

        „Pane Norberte!“, oznámit komisně, sotva jsem nasál dnešní podivnou směr pachů v dýmu doutníčku. „Naše konsorcium se s Vámi loučí, předávám Vám výpověď z pracovního poměru. Jistě vás potěší, že jste volný! Opce ve smlouvě jste neměl, tím to je pro obě strany jednodušší. Náležitosti jako obvykle. Bez odstupného a zaměstnaneckých akcií, atd.“ Chvilku mi trvalo, než jsem ustál náhlý tlak v hlavě. „Pane náměstku, znamená to, že jsem byl v práci nejhorší?“, odsekl jsem překvapeným hlasem.

„Ne, jsem s vámi spokojen, pouze správní rada snižuje stavy!“

„Tak proč nevyhodíte toho nejhoršího? A navíc, už příští rok bych měl nárok na ...

„Vy to ne-chá-pe-te? Právě proto?! Vždyť Vy opovrhujete našimi stimulačně fixními benefity. Vy nemáte dosud ani žádnou kreditní historii v naší firemní bance!“

???

„Když nesplácíte žádnou půjčku a to celých pět let, nemáte k firmě žádné závazky! Vy snad naším konsorciem pohrdáte?!“

„Nemám potřebu kupovat na dluh nepotřebné věci“, zkroušené jsem zamumlal.

„Právě, právě to pro nás není výhodné! A navíc jste svobodný a to nám také nevyhovuje!“

„Ale já věřím, že jsem na přidělenou práci vysoce kvalifikován“, přidal jsem ostřejší tón.

„To špatně chápete bez souvislostí!“, prostě nemáte závazky a tudíž jste pro nás neprůhledný!“

„Ne-prů-hled-ný!“, řekl už nakvašeně s dovětkem : „tečka a konec“.

„Co se divíte, nejste s naším konsorciem myšlenkově a prostorově spoután, nevíme kdy od nás odejdete! A co je nejhorší, mohl byste odejít i k jinému, dokonce konkurentovi! Když už jste změnil i partnerku!“ Ta poslení douška byla vyslovena nesmírně podle až hnusně…

„Ta svině!“, jak se tohle domákl?“, no to snad... Šoural jsem se dolů po schodech s výpovědí, po zadním obslužném schodišti, abych sebral v prvním patře svých pět švestek do papírové krabice. Jen jsem dokousával dochuť nějakého podivného odéru z náměstkovského kutlochu. „Ku-wa! Takhle jsem si začátek nového života nepředstavoval. Z který palice tohle vzniklo? Snad ne z makovice AI?“

Že by? No jasně AI! Dým doutníčků a Zuzančin k posledku změněný parfém…

A jestli dojde na bio nebio zrní v jiném kutlochu?

Tahle asociace se mi zdála ďábelská.

Škodolibě jsem se usmál...