Ve stínu nočních stromů tančí,
v šatech pavučin ladně jančí.
Pavouci ve větvích pleteného listí,
do vzduchu svou píseň tajemně piští.

V duchu krátkého zapomnění,
stále věčného nedorozumění,
odcházíš, kvůli ničemu mě neznáš,
odcházíš, kapacitu pro mě nemáš.

Z kraje pleteného listí padají,
kapky černých slz, co do tmy mávají,
v dubovém dýmu tvoří malé bílé stíny,
mizející v prostoru čiré tekutiny.

Zdá se, že už není vůbec nic,
proč tě v krvi cítím čím dál víc?
Asi ze strachu? Kdoví, se vzdáváš,
nicméně mi však stále víc dáváš.

Pavouci padají ze stromů do vody,
směsice černých slz a deště plody,
začaly v duši a těle růst z šoku,
daly se najednou do prudkého skoku.

Nad stromem jemný vánek svádí,
pavouky ven do citu, co vadí.
Ze stromu meluzína křičí ,,Ztrať se“!
Já však jen zoufale volám ,,Vrať se“!