Zaprášený úplněk se ztrácí,
měsíc padá na zem.
Střípky slunce nahoru se vrací,
duši mou na sebe vem.
Mezi dnem a nocí tma se kácí,
my víc než na krev jdem.

Milá horo, pohlť mne,
ať měsíc či slunce nás vede dál.
Milá horo, dožeň mne,
v kamenech slzy proměň v bál.
Milá horo, vem si mne,
když nebezpečí citů číhá opodál.

Lid neskrývá svá ostrá klepeta, prská prach,
vášnivou silou hlodá.
V kolébce jak utopená kreveta, šíří strach,
srdce chladnokrevně bodá.
Mít rád je potřebou, nemalý však nese krach,
duše i po sté se poddá.

Milá horo, rozdrť mne!
Tělu a mysli sílu Thora, z ocele štít.
Milá horo, nepusť mne!
Když omámení krev začne mi pít.
Milá horo, zabij mne!
Přes devět životů vstát budu chtít.