Ve sněhu mlhy ztrácí se svět,
ale duše se nachází.
Tak z příliš těžce krátkých vět,
tvá duše mi schází!

Bílá záclona objímá vzduch,
jako anděl nade mnou,
co nemá rád světa velký ruch,
létající s křídly nad duhou.

Všichni oslepli bílou září,
chladně se vleče údolím.
S navenek kamennou tváří,
pořád mluvit si dovolím.

Proč přes kamennou temnotu,
přes níž reálně nevidím,
chci uchovávat jenom dobrotu,
a stále bílou zář vidím?