(o skrývání pocitů)

V domě poblíž Åbo,  

kde se zima drží v podlahách  

a okna mají závěsy  

z těžkého lnu,  

žije žena  

s tichem dlouhým  

jako severní soumrak.

Každé ráno  

prostírá stůl  

s přesností hodináře:  

talíř, nůž, hrnek  

s tenkou prasklinou  

přes celou glazuru.  

Prasklina drží.  

Nešíří se.  

Na parapetu  

tři oblázky  

z pobřeží Botnického zálivu —  

každý z jiného léta,  

každý s jiným důvodem  

mlčet.

V předsíni kabát  

s podšívkou z beránka,  

v kapse složený dopis  

bez podpisu.

Z rádia zazní jen počasí,  

žádná hudba.  

Hudba má příliš tváří.

Na zdi nad sporákem  

dřevoryt s jelenem,  

při bližším pohledu  

jeho paroží tvoří labyrint.  

Cesta z něj  

vede skrz.

V neděli  

peče chléb  

s rozmarýnem.  

Vůně naplní dům  

jako přítomnost bez jazyka.

Večer  

skládá svíčky do zásuvky,  

jednu ponechá,  

aby mohla říct tolik,  

kolik se vejde  

do vosku