příběh z Tyrkysového hřebene 

Ticho začalo dávno před vlnou.

Ještě dřív, než se voda vzdula do tyrkysového oblouku, předtím, než se písek zaleskl pod světlem příliš jemným na Slunce a příliš zlatavým na Měsíc, stáli tam.

Dvě postavy. Dívka s plátěným kloboukem, v jehož stuze uvízly semínka trav a oschlá sůl. Vedle ní chlapec s rukama v kapsách, vlněná vesta vonící po jehličí a tichu. Stáli na hranici moře a země, tam kde písek ještě není mokrý, ale už se pomalu stahuje pod tlakem přílivu.

Před nimi se zvedala vlna. Ne prudce, ani hrozivě. Spíš jako by se oceán zhluboka nadechl a teď vydechoval obraz. 

Tyrkysové záhyby se vlnily jako hedvábí ve zpomaleném dechu. Hřeben byl bílý, drobivý, připomínal sníh na střeše zimního domku, který si voda nosila s sebou z jiného světa.

Ani jeden z těch dvou se nepohnul. Jen stíny se natahovaly do písku, dlouhé a hladké, jako čáry psané horkým uhlíkem. Vítr je nedrolil — jen je jemně uhlazoval, jakoby rukou.

Mezi prsty dívky visel proutek. Možná to byla odložená stopka levandule, možná jen kus mořského dřeva vybroušený do tvaru noty. Otáčela ho pomalu, jako by to byl kompas — a ten neukazoval sever, ale přítomnost.

Chlapec měl v kapse kámen. Byl hladký a plochý, se stopou rzi na jedné straně, jako by kdysi býval součástí nějakého lodního šroubu. Občas ho promnul mezi prsty, pak ho znovu schoval.

Vlna se zvedala dál. Ale nepadala. Jen držela tvar, jako by si příroda schválně ponechala ten okamžik těsně před pádem. Napětí ve vodě bylo jako v hlubokém akordu — ne disonance, ale síla, která se právě rozhodla být krásná, ne ničivá.

Na písku se najednou objevila čára. Jako by ji nakreslil vítr. Nebyla rovná. Meandrovala, a v jejích zákrutech ulpěly drobné mušle — žluté, červené, modravě matné. Vypadaly jako poznámky, které si moře píše samo pro sebe.

Dívka přešla k jedné z nich a přiložila ji k uchu. Nečekala slova. Jen zvuk. A ten tam byl. Pomalý, jako dech velryby, která spí. Zavřela oči.

Chlapec mezitím vytáhl z kapsy čtyři oblázky. Položil je vedle sebe, nenechal mezi nimi mezery. Kruhové, tmavé, těžké. Položil na ně dlaň, jako by hladil spící zvíře.

Vlna nepřestala držet tvar. Jen její střed se zavlnil do spirály. Vznikl vír, který se ale neroztočil. Jen naznačil pohyb a zase zkameněl ve vodě. Jakoby někdo chtěl říct: „Zde se zastavil čas, jen na vteřinu.“ Ale nikdo nic neřekl.

Ze vzduchu kleslo peříčko. Malé, šedé, skoro neviditelné. Dopadlo mezi jejich stíny. Tam zůstalo. Neodnesl ho vítr. Nevsáklo se do písku. Prostě bylo.

Dívka se do písku posadila. Klobouk jí sklouzl z hlavy, šňůrka ho udržela u krku. V záhybech látky zůstalo zachyceno světlo.

Chlapec si lehl. Ruce složil za hlavou. Zavřel oči. Vlna byla nad nimi, ale bez tíže. Jako by ji maloval někdo štětcem, který se nikdy nedotkne plátna. Jen pluje v barvě.

A v tom okamžiku se zdálo, že i moře čeká. Ne na pád. Jen na to, až se věci stanou tak, jak jsou.

Nad nimi se prostíral obzor, který neodděloval vodu od nebe. Jen naznačoval přechod. Tam, kde začíná ticho, které není prázdné. Vlna se pomalu začala sklánět. Jako poklona. Jako úsměv, který se neukáže ústy, ale stiskem dlaně.

A oni tam byli. Bez slov. Bez jména. Jen dvě postavy na místě, kde svět dýchá jedním plynulým tahem.

V ten den se nic nestalo.

A přesto vše bylo.