Za vsí,  

kde se cesta rozlévá do polí  

a kapradiny stoupají  

až po okna myslivny,  

stojí bříza.

Její šaty jsou z tkaniny rosy,  

ušité ráno  

na prahu chléva,  

kde stará žena čistí krávě paznehty  

a zpívá si tiše  

o panně Marii.

Na větvích visí záplava stužek —  

děti z vesnice je navázaly  

za každé přání  

o jablko,  

o sourozence,  

o to, aby táta pil míň.

Kolem ní běží kluk s proutěným obručem  

a za ním pes,  

ale bříza se nehýbe.  

Jen její stín hladí  

díru v plůtku,  

kde včera uteklo tele.

K večeru přijde hrobník  

se sukovicí v ruce  

a pozdraví ji,  

jako by byla sousedka.  

Sedne si k ní  

a vyndá z kapsy krajíc chleba.  

Jí — nabídne první sousto.

V noci,  

když kohouti ještě spí  

a studna zpívá do ticha,  

svlékne šaty  

a uloží je k patě kopce.

Na zemi zůstane  

obyčejný strom.  

Ale sousedé vědí,  

že právě on  

si vzal pod závoj  

celý kraj.