Les

V lese při měsíčním svitu,
vzduch živého listí dýchám.
Nade mnou stín tmy se vznáší,
já tu s ním tiše jen splývám.

Bolestí obmotávají mě kořeny stromů,
nedokážu se nijak bránit,
sráží mě k zemi svou silou,
bolestí dovolují se vábit.

Můry svým mučivým smíchem
rozbíjejí nekonečné ticho.
Kapky slz svým jemným hříchem,
hladí lítostí mé holé břicho.

Nenamáhají se mne vysvobodit,
ty pocity stesku a chvění.
Už nebudu do lesa chodit,
avšak jak ubránit se snění?

Bez světla okolo nikde nikdo,
jen vzduch je stále plný můr.
V bohatou spirálu se snášejí,
až na daleký temný dvůr.