Nulový dům, americká cena.
Jen co jsem posbíral lišky a vykopal i pár malých brambor k obědu, se to stalo.
Že je blbost sbírat houby na záhonu? Jinde jo, tady v bývalém sadu na samotě v lese, normál. Nejdál natrefím na les 56 metrů. Z kterékoli strany domu. Pod severním svahem rostou kotrče kadeřavé na kořenech borovic. Kus vedle lišky kuřátka, později i poddubáci. Ve vlhkém úžlabí pidi rokle klouzci. Přesně jsem vzdálenosti změřil! Celkem 257 metrů dokola plot. I praváci rostou hned nad plotem u horní brány. Kdepak radost, těšení se na překvapivý nález, co zahřeje osrdí!
Sbíhání slin nad motykou v řádku brambor, při asociaci gurmetského snění o liškách utopených v sýrové smetaně brutálně protrhl litý zvon u spodní brány.
Více jak rok odmítám veškeré návštěvy. Poté, co jsem dostal bronzovou plaketu s výroční cenou. Tady na samotě bych mohl pořádat placené prohlídky čumilů. Peníze prý nesmrdí, jen se ptám sám sebe. Co s nimi? Tady? Jenže bývalého kolegu architekta, když tak žadonil a teď číhal u spodní brány, přijmout musím. To on, on mi říkal, že kontakty a konexe ve světě musím udržovat a rozšiřovat. Upustil jsem rukavice a motyku do řádku, srovnal záda a vyrazil ke spodní bráně.
„Skoro jsem tě nenašel kolego, samý lesy, bloudil jsem jak tetřev hlušec! Co ty rozrytý cesty?“
Karel se nezapřel burácivým hlasem, za ním odfrkávala šestiválcová obluda.
„No, tě pic! To je nádherný, ty si platíš zahradníka?! Jo douglasky u kapličky se zvonem a andělem? Ručně kovaná brána? Hotovej monjůment a s tepaným plotem?“
Opravdu jsem Karle nečekal že přijedeš, když máš na starosti tak velkou fabriku na projekty, odsekl jsem. Postoupili jsme k domu.
„Jo, dobrý. To má fazonu, čistý linie. Hmota a objem přiměřenej, tak by to mělo ve vesnickým extravilánu vypadat. Dobře osazený. Ne jako ty hovadský pseudovily a škatule, co musíme dělat pro developery. To je někdy dost k posrání. A k tomu spejs uopn, kravíny pro úředníky, místo žlabů blikající tabule. No jo, ale co máme dělat, že jo? Hele, musím zjistit, co to máš za nulovej dům! Děláme aktivní, pasivní, nízkoenergetický. Ale nulový? To je nulový areál? Snad abych si doplnil vzdělání... A za tos dostal tu cenu z Jů-Es-Ej?“
„Karle, já ti to tedy vymaluju férově, co obnáší nulový areál! Na zahradě loni sklidily naše švestky hladový sojky, nezbyla po nich na stromě jediná, páč se neurodily žaludy. A jablíčka vůbec nebyla, s těmi si poradily kroupy. Třešně a vlašáky dojíždí veverky. Veverky se bojí kun a kunu i lasici průběžně má v merk má vlčice mé dcery REA. Tedy když ji přiveze. Je ve skoku holt rychlejší. Brambory narostly malé, bylo sucho, tak je vařím i slepicím. A slepice mi bere káně, na tu je REA krátká. Potom, co jsem se vrátil z pádlování na moři, zachránil jsem posledních dvaadvacet rajčat. Na červený zahradní jahody jsme pořídil polypropylenový sítě. Jenže jahody i sítě požraly myši. Stejně takhle dopadla i vinná réva na pergole. To je práce kosů a kupodivu i sýkor! Na konci září už tady nebylo nic ani pro smrt.“
„Karle, Karle doutník nezapaluj. Jsi v nulových areálu!“
„Jo ta bronzová cena, zmátořil se starší kolega a kdysi i učitel. O tom povídej! A že právě tobě ji přifařili a mne si nevšimli, klucí emerický!“
„Nešil Karle, to zařídila dcera. Dotáhla návštěvu kolegů zpoza louže až sem. Přikoulel se poďobanej obtloustej mestik a také poloviční indián, tedy tam musíš říkat férst nejšns. Ti ostatní z aut vytáhli kontejner prospektů, pak i žrádla a bednu světel s kamerou. Když viděli z haly tuty sto třicet let starý trámy vejmutovky co vynášejí galerii podkroví, byli hned utržení ze řetězu. To u nich je hrozně nóbl, jen pro bohatý! Přeci nebudu dělat z betonu, když všudy okolo roste dříví…“
„A v baráku je to némlich stejný. Návštěvy tady básní o božským klidu bez sousedů, nulovým světelným smogu, nádherný noční erotice za svitu luny a voňavým vzduchu, který omamuje. To jo! Jenže kdybych nečistil ob měsíc okapy a nesundaval mech z tašek střechy, tak za dva roky je střecha porostlá jak Taxisův příkop. Kuna se pokoušela recyklovat ve střeše parozábranu, tu jsem z jara vyhnal zábleskovou výbojkou. Všude okolo v noci štěkají srnci, divočáci ryjí kvůli Jelence obecný do cest, k podzimu ježci dupou v suchém listí v noci, to se ani nevyspím, protože na ně řve fena.
A teď to hlavní! Do baráku mi natahali pět kilometrů drátů. Všude čidla, senzory, kamery, procesory. Byla to přeci „Óbr“ móda. Svítí sluníčko? Předokenní žaluzie se sklopí. Je pod mrakem? Úplně se vytáhnou. Všechny světla mají infra. Uvidíš v mém budoáru! S knihou v ruce, kamera identifikuje obličej i název publikace a zapíše proces do protokolu. Nasvítí se čtecí křeslo a zapne ti vytápění podprdelníku. Knihovna stránkuje digiregistr, kdybych si vybranou stať třeba rozmyslel. Zapíná se kávovar, namele čerstvý kafe, to zapění horkým mlékem! A ten krám se ptá, kolik chci cukru. Stačí říci dva, on má hlasový vstup! Tepelné čerpadlo v baráku topí podle křivek když má, v létě chladí. Termické kolektory na střeše ohřívají teplou užitkovou vodu a také koupací sud. Fotovoltaika vyrábí elektriku na provoz. Celá konstrukce obvodového pláště je dřevo a vysoce lisovaná sláma. Pšeničná! Jednou, jednou recyklují i nás! Klimoška v každým pokoji signalizuje, zda tam není příliš CO2. Tady v lese! Baterkárna má svojí cimru, hotový velín astronautů. Chápeš to? Úplně jsme dobou zešíleli!“
„Žijeme civilizovaně!“ zařechtal s úšklebkem Karel.“
No právě! Vždyť je to k zbláznění! Jediný co mne uklidňuje je ten červený vypínací hříbek u vchodu na fasádě s nápisem: „CENTRÁL STOP!“, tím se všechny techno srágory vypnou a je klid!
„Karle, umíš si vůbec představit za co dostal vítěz zlatý glejt architektury, který mne naštěstí minul?“ |
