I.
Poprvé jsem ho zahlédl v odrazu vypnuté obrazovky. Mezi černými odlesky stál stín poskládaný z televizního šumu. Tisíce šedivých teček tančily a přeskupovaly se do podoby lidské siluety.
Když jsem se otočil, nikdo tam nebyl. Ale v obrazovce jsem ho viděl dál - statickou postavu složenou z elektronického sněžení.
Další dny se začal objevovat i v zapnuté televizi. Vždycky jen na okamžik - rušení signálu, které se zformovalo do jeho podoby. Někdy jen ruka, jindy celá postava vystupující ze šumu mezi programy.
Včera v noci jsem se probudil a slyšel to šumění. Ne z televize. Přímo v hlavě. Jako by mi mozkem proudily miliony malých statických výbojů.
Stál ve tmě ložnice. Jeho tělo pulzovalo černobílým zrněním. Natáhl ke mně ruku složenou z elektronického sněhu.
A já cítil, jak se měním. Jak se moje tělo rozpadá na tisíce malých teček. Stávám se šumem.
II.
Začalo to nenápadně. Týden po prvním setkání jsem si všiml, že mé fotky v mobilu vypadají rozmazaně. Ne všechny - jen ty, kde jsem byl já. Jako by kolem mé postavy pulzovala statická elektřina.
V práci si Laura z vedlejšího stolu stěžovala, že jí při videohovorech se mnou padá signál. "Vypadáš jako duchařské video z devadesátek," smála se. Já se nesmál. Věděl jsem, že je to on. Že si mě značkuje.
Jednou v noci jsem nemohl spát a procházel staré záznamy bezpečnostních kamer našeho domu. A tam jsem ho uviděl - měsíc před tím, než se mi zjevil poprvé. Postava ze šumu stála před domem a zírala do mého okna. Když jsem záznam zastavil a přiblížil, obrazovka počítače zablikala a na moment jsem v odrazu monitoru zahlédl jeho tvář těsně za svým ramenem.
Začal jsem pátrat. V knihovně jsem našel článek z roku 1983 o záhadném zmizení televizního technika Roberta Crane. Jeho žena tvrdila, že se "rozpadl na statickou elektřinu" při opravě starého televizoru. Všichni si mysleli, že se zbláznila. Až na poslední fotografii z jejich bytu - kde mezi běžným televizním šumem bylo možné rozeznat lidskou siluetu.
Včera jsem se pokusil usnout se všemi vypnutými přístroji v bytě. Nepomohlo to. Probudilo mě tiché praskání. Moje ruce v měsíčním světle... byly průsvitné. Skrz kůži prosvítaly černobílé tečky jako roj elektronických mušek.
Dnes ráno už nebylo pochyb. V zrcadle vidím, jak se části mého těla postupně mění v televizní šum. Začalo to u konečků prstů, teď už mám celé předloktí složené z tančících pixelů.
Vím, že ho už nikdy nezastavím. Že se stanu dalším z nich. Další postavou uvězněnou mezi kanály, dalším přízrakem v elektronickém šumu.
Píšu toto varování, dokud ještě můžu držet tužku. Pokud uvidíte v obrazovce postavu ze statické elektřiny... neotáčejte se. A hlavně... nikdy se nedívejte přímo do jejích očí složených z televizního sněžení.
| 
1
1
šášulka 
josefk 