(Předvánoční farmářská odysea)

Teta, po kolika prodáváte ta krásná, velká bílá vajíčka?

Po osmnácti, mladej pane.

Ale já potřebuji na vánočku jen třetinu, stačí mi jen šest.

Ja richtig, ale po osmnácti, neslyšíte?

To jako za každé? Nevypadají jako zlatá!

Halejte, to nejsou, zlatý s ornamentama dělal kdysi nějakej Fabergere. Tyhle jsou od slepic, co koukají do sluníčka, mají vytápěnej kurník, zobají šrot, dohoní lecjakou žížalku, hrabou a uškubávají trávu.

A není to nebezpečné, když je ta ptačí chřipka?

Ráčej pane, ztrácíte čas, vánočka potřebuje vykynout a přidat teplo.

Tak proč jsou vaše tak drahá?

Kdepak, moje vajíčka jsou laciná, voliéra z pletiva ještě přetažená rešlovou sítí, tou nepronikne ani moucha. Voliéra je sakra drahá, šopa též a o šrotu, černý slunečnici, sušených kopřivách, jitroceli a strouhaných jablíčkách raději nemluvím.

Tak když neslevíte, tak nic, to přijdu až na Velikonoce.

Budu se těšit! To už budou jen vyfouklá, hotová k obarvení a namalování. Na šňůrce s barevnou mašličkou, taky za osmnáct! Tedy jestli nepodraží barevný pentle.

Však si zvyknete....