Milé dospělé děti,
Bylo, bylo, někdy po školních tříměsíčních prázdninách v roce 2033, zrovna když proběhla měnová deforma a zrušily se peníze. Obecní pastejř a pytlák Jouna dostal příkaz od starostky osady, najít zda ještě někde nezbyly nějaké koruny. Totiž Jouna dříve dělal pokrývače, kde utrpěl pracovní podúraz a musel pokrývání nechat. Strnul mu totiž neustálým pozorováním střech zátylek i krk. Protože Jouna byl chamtivec chamtivá, přibral si na vedlejšák práci hajnýho. Rozpoznal, že pár korun (stromů) ještě zbylo. Jako pytlák totiž zkrachoval, nebylo co střílet. Mohl sice střílet na asfaltové holuby, ale toho se jeden hned přejí.
Najednou, u asi osmi kmenů, zmerčil pohyb. Ano miláčkové, komíhala se tam osoba, celá v červeném. Zase asi nějaká rozcapená Karkulka osmatřicítka, říkal si hajný Jouna. Dva copy, dost dlouhé, jeden černý a druhý fialový! Nu což řekl si, holt jiná doba! V baculatém obličeji té osoby visely kostěné obroučky, v nich skleněnky. Jasný osmidioptr, vzorový post-monitorový typ. Zuby Karkulky nezahlédl, mlčela jak pařez. Dalo mu trochu práci sklonit hlavu níž na fjertoch a minisukni. Tedy knoflíčky měla výrazné čtyřdírkové ale nic jiného, žádná prsa. A to se díval dvakrát! Začalo mu být líto, že jde asi o chudou Karkulku, co nemá ani na silikony. Tož těžká doba pro chudobný děvče. Pozorujíce trhavou chůzi Karkulky usoudil, že má počmárané štráfované černé punčochy a divadelní lodičky. Jak jinak,také rudé. Došel k přesvědčení, že vysloužilou Karkulku z bordelu ještě v pidihájku nikdy nenačapal.
„I pozdrav Pán Bůh“, zvolal slušně staromilsky. „Jé, vy máte hezké punčošky Karkulko“, podkuřoval lascivně.
Inu „Až na věky!“, odfrkla způsobně. „A punčošky, ty úchyle plešatej, ty jsou vytetovaný, tak neopruzuj mlsoune!“
„Copak to vezeš Karkulko v nákupní tašce? Jistě jsi již uvanená, přiznej. Nechceš si odpočinout, zde v posledním lesním mechu?“
„Ehe dědo, unavená budu, až polezu zpátky od starouška, co bydlí v satelitu za lesem! Teď by ses jistě rád sápal na mojí koninu, sýr i víno rudé! A co bych donesla starouškovi exekutorovi, tam za lesem, do třípatrové chaloupky satelitní „U pěti kapříků“? Vždyť tam ti chudáčci vespolek nemají sámošku, hospůdku, lékárnu s paní magistrou, ordinaci s panem dochtorem, veřejný dům ni ústav pohřební!“
„Všecko musím zařizovat, protrpět a obstarat já, chudé děvče, co spadlo do dluhové pasti! Donést jídlo v košíčku, podat viagru, pak podržet, také omýt a přebalit a hajdy zase domů! Jinak by se staroušek exekutorskej rozlobil a musela bych opravdu jít makat do zahraničního bordelu. Říkal, že jináč mi tu dlužnou pálku nevodmaže. To víš hajnej, ve fabrice by taky chtěli všichni podržet, ale zadara!“
„Tož zatím s Pánem Bohem, myslivče.“
Co vám budu povídat milé dospělé děti, hajnej byl nadrženej dolňák, jak Tálinskej rybník. A k tomu si vzpomenul, že dědek exekutorskej by moho mít v třípatrový nuzný chalupě tam za lesem v satelitu těch pět kapříků, či nějaký desetinásobek. Utíkal oklikou z druhé strany mýtiny mezi ty nebožáky. Exekutorskou stavbu hned poznal, protože ostatní měli jen přízemní skromňoučké bungalůvky. Vlítnul do dveří, v patře našel dědu. Sebral mu pyžamo a šup se starochem do podzemní hladomorny, co byla zřízena pro procesní klienty v podzemí. Neprodleně se upravil, nasadil mechovou paruku s čepicí a zalehl do vyhřáté postýlky.
Karkulka byla sice škaredá ale ne pitomá. Přišla, nakrmila hladovce v posteli prohlédla mu uši i zuby a zeptala se, zda má všech pět pohromadě, čímž myslela kapříky. Hajnej taky nebyl blbej, řekl, že kapříci jsou ve strožoku, tedy v suchu. Karkulka ocenila hřejivá pravdivá slůvka pohmatem paklíků pod jeho tělem,. Ráda pak podržela, stejně to byla skrytá neukojená nymfomanka. Hajnej v posteli se zahřál natolik, že mu povolil i ztuhlý krk, čímž mohl slídit i po dolních Karkulčiných partiích a zapomněl na koruny.
Karkulka staříka na koně aby se hajnej moc nepřehřál, jednoho kapříka neprodleně vydloubla z pelechu a následně rozpustila do silikonů, botoxu a taky do čupr kontaktních čoček. Konečně z ní byla kóča! Pochopitelně zachvátila ještě dva další kapříky, prostě "půl na půl", tedy skoro na půl. Nezapomněla vyměnit zbytek kapříků za dost velkou almárku hadříků, voňavek a dalších sarapatiček.
A teď pozor! Happy end jak prase! Hajnej nemusel chodit pást obecní ovce a kozy, stačili mu nové silikony. Karkulka měla konečně nadrženýho kance. V baráku byly plný špajzky toho exekutorskýho hamouna. Nějakou dobu si vystačili a zaradovali se, když se opět zavedly peníze. Ostatní lidé totiž začali šílet, protože nemohli nadávat na inflaci, na úplatný politiky, chyběly jim ve zprávách přepady bank a šmejdi všech druhů, jakož i vytlemení makléři a burziáni. Všichni se zase měli rádi i rády a opět vzrůstal blahobyt s bobtnaljícím HáDéPé.
Jenže! Jenže pár chudým lidem se tohle vůbec nelíbilo a založili stranu poctivců křišťálově poctivých. Ale to už je jiná pohádka s názvem:
“Jak českej Honza, Pepa a Zdenda pro poctivost do světa šel, až došel k miliardám“. |
