V šedomyší éře byla moje košile jako zjevení. „Tam“ doznívalo květinové hnutí a nastalo lízání ran po Vietnamu. Tady byly také frontové linie.

Když jsme nemohli mít kytky, nasadili jsme švédskou volnost. Manšestrový modrý džíny, žlutý vysoký ponožky. Já přidal košili z džungle.

Přiletěla. Zdála se být dokonalá. V té době. Nic nikde nechybělo, nic jí nepřebývalo. A když, tak mistrovsky. Převis noční košile od prsou nad bříškem ke klínu. Zeptala se, co bych chtěl za dárek, zrovna jsme pelešili postel. Na regálu leželo provhlhé maturitní vysvědčení. Připadalo mi škaredé. Zdaleka nedosahovalo estetické kvality tazatelky.

Snad jen ze vzniklé disharmonie jsem dostal nejpitomější nápad mého života.

„Stačilo by mi, vezmi si na sebe znovu svou dlouhou poloprůsvitnou noční košili. Znovu přijď. Já budu na posteli svinutý v klubíčku. Budu na tebe koukat zespodu jako čmeláček. A když tu košili nade mnou shodíš, máš splněný dárek! Já budu jen mlsat. Mlsat nektar, všechno co mi nabídneš!“

„Konečně poznáš, jaký to je! Když ti chlap leží u nohou!“

--

Boží.

Krásná křídla.

Jak jsem mohl vědět, že motýl zrovna tohle bude časem zkoušet i jinde?