Ten pohled se mu nikdy neomrzí, přestože tudy Marek prošel snad už tisíckrát. Obzor ostře vymezený zdmi klenutého průchodu, zářícím jak okno v chrámu, se s každým krokem rozšiřuje, až se před ním naplno otevře panorama města dole v údolí a kopců v pozadí. Průchod ústí do ulice, obíhající zadní trakty domů, které svým čelem shlížejí do náměstí, po koruně skalnatého srázu návrší, ne kterém se k nebi vypíná staré město. Hluboko dole v údolí domky jak kostky poházené podél klikatého břehu řeky. Zástavba šplhající po pozvolných úbočích protilehlých návrší, za nimiž vykukují další kopce. Po levé ruce důvěrně známá silueta předměstí.

Snad že byl tolik uchvácen výjevem, který se stal důvěrně známou kulisou jeho života, až na poslední chvíli zaznamenal výjev neméně úchvatný, leč mnohem pomíjivější. Zrovna proti němu kráčela nádherná dívka. Přiléhavé tričko a upjaté džíny, více prozrazující než ukrývající, podávaly svědectví o ladnosti její postavy, která se v Markových očích blížila absolutní dokonalosti. S nenucenou elegancí plula prostorem proti němu téměř jako nadpozemské zjevení. Marek, zasažen jejím půvabem jako kdyby do něj udeřil blesk, zůstal zaraženě stát. Nebyl schopen ničeho, jen se na ni dívat jako na zázrak, který se mu právě odehrává před očima, a který se už nikdy nemusí opakovat. Stál tam v ulici na skále nad hlubokým údolím jako socha, která tu z ničeho nic vyrostla z kamene dlažby, zatímco dívka se stále blížila. Patrně zaznamenala Markův výraz obdivu, který ji nepochybně polichotil, a tak jej obdařila úsměvem. Úsměvem natolik kouzelným a odzbrojujícím, že Marek nebyl schopen ani nejmenšího pohybu. Snad i zapomněl dýchat. Bledé luny svit rozžehl se v oslňující slunce zář, vytanulo mu bezděky na mysli. Jediné, čeho by v té chvíli byl snad schopen, bylo skládání básní. Upřela na něj zářivý pohled svých půvabných očí, vábících do hlubin dívčiny duše. Pohled prozrazoval inteligenci, která jí dodávala na kráse, protože její tváři propůjčila oduševnělost. Jedině inteligentní dívka, o tom byl Marek bez nejmenších pochybností přesvědčen, může být tak krásná, protože člověka nic nečiní ohyzdnějším, než jeho hloupost.

Líbezný zjev, milý úsměv a jiskřivý pohled jejích jako tůně hlubokých a tajuplných očí Markovi učarovaly natolik, že nabyl jistoty: To je ta pravá! Pokud je alespoň zrnko pravdy na tvrzení, že se člověk rodí jako pouhá polovina bytosti, jejímž údělem je hledat svoji druhou polovinu, s níž teprve utvoří úplnou a celistvou bytost, tak tou druhou polovičkou Marka musí být právě ona!

Probral se ze svého zasnění a rozhlédl se kolem sebe. Netušil, jak dlouho tu stál a naprosto nevnímal svět. Nezaznamenal ani, že dívka s okouzlujícím úsměvem jej už dávno minula a ubírala se dál svou cestou. Došlo mu, že ji nesmí nechat jen tak odejít. Druhou příležitost život obvykle nenabízí, nesmí si ji tedy nechat proplynout jako vodu mezi prsty. Rozeběhl se zpátky do průchodu a doufal, že ji zastihne hned na náměstíčku s fontánkou na druhé straně. Dunění jeho kroků se rozléhalo mezi kamennými zdmi jako hromobití. Malé prostranství přelétl letmým pohledem. Nebyla tam. Pokračoval směrem ke kostelu. Nic. Tedy náměstí. Rychlým krokem prošel podloubí a ostřížím zrakem projížděl celý prostor náměstí jak špionážní radar. Nahlédl skrze výlohy do všech obchodů. Nebyla nikde. Pro jistotu rychle obešel náměstí protějším podloubím. Marně. Zoufale se upnul na poslední možnost a vyrazil okolo kostela cestou podél hradební zdi, obepínající staré město. Nezastihl ji. Vidět ji nebylo ani na nádvoří zámku mezi turisty čekajícími na prohlídku, ani v zámeckých zahradách. Zkrátka nikde nebyla. Jako kdyby se po ní slehla zem. Jako kdyby se vrátila zpátky do jiné dimenze, z níž se na několik okamžiků zatoulala na náš svět.

Zdrcený a zoufalý se Marek svalil na lavičku u zurčící fontány v dolní části zahrady. Přeci se mi jenom nezdála, řekl si. Byl o tom neochvějně přesvědčen, stejně jako o tom, že není možné, aby mu jen tak zmizela. Avšak to bylo nejen možné, ale i jisté. Nezbývalo mu, než přiznat si pravdu: nenalezne ji. Už nikdy. Stačil pouhý okamžik zaváhání a minul se s velkou životní šancí, která se mu však ztratila stejně rychle a nečekaně, jako se objevila. Seděl na lavičce, oči zabodnuté do písku pěšiny, jako kdyby mezi zrnky hledal odpověď. Ta však nepřicházela. Ze zamyšlení je vytrhl hlasitý hovor blížící se skupinky turistů. Neměl chuť jim sehrát roli místní atrakce, a tak se zdvihl a odkráčel zvolna a odevzdaně vstříc všedním dnům.