Ó, ójj, ó! Jaký já měl náročný život…

Náhlé křižovatky na mé cestě životem, bujaré předpisy a školení, ba i próby, které jsem činiti musel. Zkuste zapojit třeba tři dráty do zdi. Už i na to musí býti atestace a štemplíček se lvíčkem. Nebo, a to se nechci chválit, drátů dokonce i pět!

To věděj, kdo nesklopí hlavu, nepodřídí se době a neplní zadané, má problém. A teď k posledku? Digitalizace, aplikace variace, permutace, operační systémy, dokonce i datové schránky… Proto tohle píšu, čekalo mne ještě jednu schránku vyřídit.

- - -

„Postupte si k zúčtovacímu terminálu číslo 9“, zazněl z reproduktoru kyprý hlas ženy zjevně středních let, s dikcí pomocníka kata. Slušně mne vychovali, jsem i dostatečně povolný. Prostě socializovaný bělovlasý stařík, tedy a bez reptání jsem hlášku uposlechl a předstoupil před devítku.  Z příkazu jsem byl trochu nervózní a nesvůj. Tedy vždycky jsem měl raději trojky nebo lépe čtyřky. No nic. Na obrazovce se nabídlo menu a zahájil jsem „proces“. Vyplnění jednotlivých položek byla hračka. „Nátělník, košile, boxerky, ponožky, boty, mikina, bunda“. K položkám jsem vyplnil velikost, pořizovací cenu a rok nákupu. Následovaly osobní předměty v kapsách, od klíčů auta, kreditní karty, kapesník a jako pikanterii také tři svorky z elektro práce, pro zapojení prodlužovacího kabelu v mém příbytku. To víte, zapomnětlivý elektrotechnik, kus „čokolády“ mi zůstal v kapse. Taková drobná profesní vada. Ale nešť!

Systém kontroly vše teplotně a časově nacenil, promptně laserem změřil mou aktuální výšku. Oznámil šest stop a dva palce a to mne uvedlo do rozpaků a malé trudomyslnosti. Totiž! Když mi bylo dvacet čtyři let a musel jsem na vojnu, naměřili tehdy hrdých šest stop a pět palců, po našem jedno sto devadesát cenťáků. To bylo pyšné, na to včetně blond kudrlin na mé palici, tehdy holky braly. Nevšiml jsem si, že stojím na desce váhy. Zalapal jsem po dechu, vyskočila cifra dvě stě dvacet tři libry, s podílem svalové hmoty menší, než malý. Na kila to raději přepočítávat nebudu. Tomu by dnešní mladice nefandily. Smutné ale pravdivé. Dobré bylo, že skener nenašel žádné tetování a piercingy a tak na mne nejukla z obrazovky přirážka. Jsem dodatečně odolný na nemilé informace, čímž mne nepřekvapila konečná cena, 2016.20 Tollars.

Bez prodlení jsem ji zaplatil chytrými hodinkami. Životem již řádně poučen, ihned jsem vypnul jak chytrý telefon, chytré boty, chytrou navigačně sexuální identitu, chytré bankovní a přístupové karty a to i do knihovny. S gustem jsem rozšlápl chytré hodinky. Křach! Už je nebudu potřebovat. Jasně u lékařů se to muselo taky všechno vypnout, tak proč ne tady, že?

Jo, proč tohle vlastně píši?

Byl jsem hrdý, že se mi podařilo stíhat moderní dobu. Ale byla to práce. Ještě že jsem měl nejchytřejší telefon, vyzval a upozornil, že se musím dnes přesně dostavit a předstoupil na zadané pracoviště z důvodu proběhlé expirační doby. Pod pohrůžkou, kterou bych raději zamlčel.

Zmáčkl jsem, opravuji dotykačkou na obrazovce jsem dospěl na konec menu a jako poslední úkon ťuknul do plošky „End of process“. Ano, ta pýcha, během života stihl jsewm pojmout i několik důležitých cizokrajných slovíček.

Z obrazovky, nyní podsvícené světle růžovou barvou, se na mne usmála již realistická ženina tvář středních let. Byla z jedné nevtíravé reklamy. Tvář multifunkční androidky, AI model XXLS-09.

Líbezným hlasem promluvila:

“ Děkujeme, že jste využil našich služeb a nyní si přistupte do prostoru Gate No.04

Zároveň pro vstup použijte QERE kód!“

Ze šuplíku mi do nastavené ruky vypadla kartička firmy s kódem a s daty:

„Krematorium RADOST“

Price for cremation 2019.02 Tollars

Processed - Gate No. 05

Time 06052041 09.05.23 AM

Good bye!

Teď už se nebojím pravdy, blbci! Těch chyb i ten součet je blbě!  Lupiči!

To by mne zajímalo, kterej trouba jim to programoval...