Zavřel jsem oči a znovu je otevřel, protože jsem stále nevěřil tomu, co jsem viděl. Postava zmizela, zíral jsem znovu a znovu, ale teď tam už nebyla. Moje srdce bušilo jako zlomené křídlo ptáka, který se snaží uniknout ze spárů predátora. Byl jsem oslepený strachem, neschopen uvěřit svým vlastním smyslům. Strnul jsem na místě, pohlcen myšlenkami na tu podivnou postavu, která se zdála být za hranou reality.
Jedna ruka se mi třásla, když jsem si pokoušel utřít pot z čela. Byl jsem vyděšený a neschopen se toho zbavit. Nechtěl jsem usnout, bál jsem se zavřít oči a znovu se ocitnout ve světě, který byl něčím mezi noční můrou a skutečností. Rozsvítil jsem světla v celém bytě, prohledal každý kout a nakonec se nastraženým srdcem uložil do postele. Měl jsem strach, a přesto jsem nedokázal předejít tomu, že jsem konečně usnul.
Ráno jsem se vzbudil unavený a podrážděný. Moje mysl byla zaměstnána událostmi minulé noci, a přestože jsem se snažil ty vzpomínky zahnat, nemohl jsem se jich zbavit. Rozhodl jsem se, že je nechám za sebou a vyrazím si na procházku ven.
Venku byl nádherný letní den. Slunce zářilo na obloze a všechno kolem mě bylo plné života a radosti. Postupně jsem cítil, jak strach a napětí začínají opouštět mé tělo. Zhluboka jsem dýchal čerstvý vzduch a dovolil si trochu uvolnit. Každý krůček, který jsem udělal, mě odváděl dál od těch temných myšlenek.
Když jsem tak šel po cestičce, snažil jsem se naplno vychutnat krásu okamžiku. Začal jsem si uvědomovat, že ty strašidelné zážitky možná byly jen důsledkem přílišného stresu nebo nedostatku spánku. Zkoušel jsem se přesvědčit, že všechno, co se stalo, byla pouze produktem mé přepracované mysli.
Cesta mě přivedla k malebnému rybníčku, kde se zrcadlila modrá obloha. Sedl jsem si na trávu a nechal sluneční paprsky hřát mé tváře. Prohlížel jsem si ticho vodní hladiny, poslouchal štěbetání ptáků a cítil, jak se mé nitro konečně uklidňuje. Byl jsem v bezpečí, daleko od strachu, který mě pronásledoval.
A tehdy, jako by mé vnitřní klid náhle narušil pípnutí z mého telefonu. Podíval jsem se na displej a zjistil, že mi přišla zpráva z neznámého čísla. "Bál jsi se?" stálo tam jednoduše, bez dalšího kontextu. Moje srdce znovu začalo bušit rychleji, jako by mě někdo dohonil v mých vlastních myšlenkách.
"Kdo to je?" napsal jsem rychle zpět, v ruce mi telefon třásla lehká nejistota.
"Ty víš." Odpověď přišla téměř okamžitě.
Ztuhl jsem na místě. Moje mysl se snažila najít racionální vysvětlení, ale najednou mi bylo jasné, že se děje něco neobvyklého. Strach se znovu vrátil, a jako by měl sílu mě pevně sevřít v hrudi. Rozhlédl jsem se kolem, jako bych očekával, že uvidím někoho nebo něco. Moje myšlenky se začaly plést dohromady, vytvářely fantomy za každým stromem, ve stínech, mezi stébly trávy.
Snažil jsem se uklidnit, racionálně se postavit vůči tomu, co se zdálo být jen podivnou zprávou. Vzal jsem telefon do ruky a zablokoval toto neznámé číslo, jako by to mohlo zastavit neklid, který se ve mně probouzel. Zhluboka jsem dýchal, snažil se odmítnout myšlenky na to, co by se mohlo skrývat za tímto záhadným vzkazem.
"Nevím kdo jsi." Zabručel jsem, když jsem číslo blokoval.
A tak jsem si zbytek dne užil ve snaze zapomenout na všechny starosti. Byl jsem obklopen krásou přírody a svobodou, kterou jsem cítil, když jsem se pohyboval venku. Slunce mi hřálo na tváři a vítr nesl vůni léta. | 
1
1
bh 