Večer byl obyčejný ba přímo všední. Já popíši jej stručně, však posuďte to sami, že není oč stát: Vidím to jako dnes. Na okně seděla kočka a venku štěkal pes. Slavičí píseň ze zahrady zněla, s růžemi jasmín voněl, svěží vánek vál. A v kašnách tam zlaté rybky dováděli. V cypřiších a dubech noční ptáci pěli. A skryté harfy nepřestávali hrát. Snesl se večer a čaj v konvici zpíval. A než sis nalil tak padla noc tak vlahá, jak už noci v tomto kraji jsou. Prostě nuda...
Avšak hned ráno, jak princezna vstala, zahořela touhou navštívit zdejší Tržiště.
Ani jsme nestihli poobědvat a už princezna Siomara pobíhala mezi stánky, než byla znenadání zcela uchvácena nádherou látek severského, určitě velmi scestovalého kupce. Se svou družinou obklopili oddělení s těmi nejkrásnějšími vzory.
Bylo vidět, že jeden štoček ji zaujal natolik, že se od něj nemohla doslova odtrhnout. Postupně ho rozvíjela v jemných ručkách a svýma mandlovýma očima se doslova vpíjela do jeho jemného, pravidelného vzoru. Družině bylo jasné, že princezna se bude chtít dodívat až do konce, až do posledního Královského loktu*, co dím až do posledního Sandálu*, možná i do nejposlednějšího Prstu* této divukrásné látky. Tak trpělivě čekali a společně s princeznou vzdychali nad každým dalším Sandálem*.
Jenom ten nejmladší z této nesourodé společnosti, ten, který byl vždy přehlížen a podceňován, snědý Krabat byl ve střehu. Nedalo mu zapomenout na papyrus visící snad na každém rohu. Papyrus, kterého si nikdo nevšiml jen on. Papyrus s podobiznou princezna Siomary slibující celé jmění za její hlavu. Dokonce jeden visel téměř na dosah.
Takže zatímco celá skupina obdivně vzdychala nad dalšími úseky látky, on pozorně sledoval proudící dav za jejími zády. Nikdo neunikl jeho bedlivému, pozornému oku, ať už to byla malá holčička se strýčkem, který ji vedl za nejbližší stodolu. Nebo babka s košíkem obrovských vajec, asi Blbouna nejapného, či zanedbaně vyhlížející muž v černém, s nožem mezi zuby a s druhým trochu kratším v pravé ruce, volně svěšené podél těla. Dokonce ani muž vedoucí ostudně vychrtlého osla s dvěma otýpkami sena na rameni, co zamířil za místním mágem, neunikl jeho pozornosti. Až sem slyší jeho přerývavý hlas svěřující se s obavami o oslovo zdraví a i když mu dává sena víc, než je ten schopen sežrat očividně schází na těle. Vždy si stoupne mezi ty dvě otýpky a vyjeveně koulí očima a ani jedné se už pár dní nedotkl.
Anebo ten strážný s… Krabat se najednou v rozpacích poškrábal na své pečlivě oholené hlavě. Ne, něco musel přehlédnout. No jasně bude to ten muž s těmi obrovskými vejci… Co to plácám… Ten divoce vyhlížející muž za tou ženou s těmi obrovskými vejci. Něco na něm upoutalo Krabatovu pozornost, něco na něm bylo divného. Že by ten jeho divý pohled? Ale to už se muž prodral za princeznu Siomaru, která nic netuše se stále vpíjela zrakem, však víte kde… Najednou, dalo by se říci, že bleskurychle, zvedl muž pravici s nožem a v poledním slunci se zaleskla úzká, vražedná čepel. Krabat ani na okamžik nezaváhal a spíš instinktivně než s rozmyslem vystřelil svou pravici do rány neznámého muže. Téměř současně se otrávený nůž až po střenku zabořil do Krabatova předloktí aniž by princeznu byť jenom škrábl. Druhou rukou, nutno podotknout, levou tudíž slabší (nebyla by slabší, kdyby byl Krabat levák, ale my víme, že tomu tak nebylo), vyrval muži jeho dýku ze zubů. A to v dané situaci poměrně s citem neb mu nechtěl poškodit sklovinu, a zarazil mu ji rovnou do srdce. Hned na to se muž zhroutil k zemi. Nikdo by si tohoto incidentu možná ani nevšiml, nebýt kapky krve z Krabatovy ruky, která vystříkla až na látku v princezniných rukách. (Jo a nebýt toho mrtvého těla na zemi.) Princezna vykřikla a silně znechucena znehodnocením takového výjimečného díla, se na Krabata zle obořila. Jenom nejstarší z celé skupiny rozložitý Gralabragar se nebohého Krabata odvážil zastat: „Neplísněte ho prosím, princezno, je to mladé, nevycválané hříbě bez řádného vychování… Nutno podotknout, nebýt jeho ani byste nevěděla, čí zrádná ruka by vás sprovodila ze světa…, kdo by vás ze sprosté zálohy sprovodil.“
Princezna Siomara s odporem odložila zakrvácenou látku a při odchodu do svých komnat jenom zpupně pohodila hlavou a pravila: „A abyste věděl, já… já bych to věděla, já vím všechno.“
*Délkové míry |
