O křičících plamenech

Žár ducha když ve studu hasne,
chladná mysl s tělem v žáru plane,
duše již lidským bolem nezabolí,
z očí zapálených, puklých, slza kane.

Srdce co v plamenech dohořelo,
žárem lásky již nikdy nezaplane,
mráz lhostejnosti víc než oheň pálí,
hřích z hříchu hříchem se nestane.

Výkřik němý, tak tichý, krajem zvučí,
plamen čistí, žehná, do tmy plane,
neumlčí rty ohořelé výhní, však
pohoří hoře i utrpení, až čas odplyne.

(k dnešnímu výročí)