Od února tohoto roku, kdy Rusko v čele s prezidentem Putinem napadlo Ukrajinu, se stále více dovídáme o různých lžích, která ruská propaganda prezentuje vlastním obyvatelům jako pravdivé informace, především co se týče postupu ruských vojsk, dění v obsazených městech a podobně. Z minulosti také víme, jak se vše v dobách Sovětského svazu utajovalo. Každý si jistě vzpomene, co se dělo po Černobylu a jak oni sami informovali, či spíše neinformovali o této jaderné havárii.

Podobný způsob komunikace musí být nějakým způsobem danému národu vlastní už od kolébky. Lze se tudíž právem domnívat, že takto uvažovali už v dobách Moskevské Rusi či za Petra Velikého a táhne se to jejich myšlením dodnes. Není asi třeba pátrat v tak daleké historii, stačí, když se trochu zamyslíme nad ruskými umělci devatenáctého století, jejich životem a díly.

Jako první příklad mě napadá ruský básník Alexandr Sergejevič Puškin. Jen si to uvědomte: Pušk-in. Příjmení odvozené od slova puška. V ruštině ovšem nemá český význam, ale označuje dělo. Jaká náhoda, že? Lze se domnívat, že tohle nebylo jeho vlastní příjmení, ale pseudonym. Možná se tím chtěl zalíbit carovi a kdoví, jaké bylo jeho poslání. Ostatně zemřel v 37 letech po duelu se sokem v lásce. Údajně. Každopádně násilnou smrtí.

Zůstaňme však ještě u ruské literatury. Nikolaj Vasiljevič Gogol, autor románu Mrtvé duše. Prý satira ruské společnosti. Hlavní hrdina Čičikov vymyslí, jak zbohatnout. Přijede do jakéhosi města N, tam se postupně seznámí s celou „verchuškoj“, tedy lidmi, kteří patří k městské honoraci. Ti se mu zmíní o bohatých statkářích v okolí. Čičikov si je vědom toho, že statkáři musí platit za své nevolníky, tedy duše, daně, a to po celé období mezi jednotlivými sčítáními lidu, přestože řada těchto nevolníků během této doby zemře. Vymyslí tedy, že od statkářů odkoupí tyto mrtvé mužiky-duše, aby za ně nemuseli platit, a sám následně tyto „mrtvé duše“ vykáže jako živé a bude si moci pořídit vlastní statek a nakoupit skutečně živé nevolníky. Začne proto statkáře objíždět… To je tedy nástin děje románu. Co tím ale Gogol ve skutečnosti myslel? Samozřejmě mohlo jít jen o satiru na tehdejší společnost, ve skutečnosti může být ovšem v románu ukryta informace čitelná jen pro určitou skupinu vyvolených Rusů. Nemělo to už tenkrát jiný význam? Třeba udělat z celé Evropy mrtvé duše, které Rusové postupně převychovají k obrazu svému, tedy přemění na duše živé? To je určitě věc k zamyšlení.

Ale podívejme se na jiný druh umění. Hudbu. Petr Ilji Čajkovskij, autor Labutího jezera, Spící krasavice a tak dále. Opět zajímavé. Spící krasavice je pohádka o Šípkové Růžence. Každý ji zná. Ale byl tento balet opravdu myšlen jako pohádka? Neznamená to, že tou spící krasavicí je nějaké evropské území, do kterého musí Rusové proniknout přes šípkové trny, aby je vysvobodili z jakéhosi blíže neurčeného spánku? Spánek lze chápat také různě. A pokud jde o balet Labutí jezero – o tom, že by chtěli z Evropanů udělat labutě neschopné lidské řeči už ani nemluvím.

Jako poslední důvod k přemýšlení nad ruskou duší bych rád poukázal na ruského malíře Ivana Ivanovice Šiškina, který na svých obrazech zachycoval ruskou přírodu. Podívejme se blíže na jeho obraz Jitro v sosnovém lese. Z poetického názvu bychom očekávali, že uvidíme, jak první sluneční paprsky pronikají větvemi borovic, mohla by se tam pást srnka nebo jelen. Avšak nikoli! Na tomto obraze jsou v ranní mlze namalováni dva medvědi! Ano, velký ruský medvěd kráčí do Evropy! 

Ale to jsem možná v této nadsázce zašel už příliš daleko.  Ruští umělci 19. století si určitě zaslouží naši pozornost a není třeba jim podsouvat takové nekalé myšlenky... Nedá se nicméně vyloučit, že k podobně zdeformované interpretaci může časem sáhnout Vladimír Putin. Stačí, že si pro své účely upravuje a dezinterpretuje ruské dějiny. A jednou se možná takto převyprávěné ruské umění budou učit děti v ruských školách. To bude ještě horší.