Vyrazil jsem do Billy doplnit zeleninu. Postupně cpu do sáčků cibuli, mrkev, celer, brambory, rajčata (samozřejmě v akci), papriky, ředkvičky. Všechno pečlivě vážím.
Jdu k pokladně. Minu ty samoobslužné, protože si častokrát s různými věcmi nevím rady. Postavím se do fronty k takzvaně normální kase. Tedy ke kase, kde zboží markuje ne stroj, ale pokladní. Je tu zástup dalších důchodců důchodkyň, kteří mají stejný problém jako já.
Když se konečně doposunuji k pásu, vyndám z košíku všechny sáčky a stojím dál s prázdným košíkem a kolečkovou taškou. Vím, že je za pokladnou stojánek na odkládání košíků. Vždycky ho tam po zaplacení dám a potom si ukládám věci do tašky. Takže trpělivě čekám, až na mě dojde řada. Vtom si všimnu, že stojánek s košíky je kousek ode mne u sloupu. Vida, můžu se prázdného košíku zbavit už před pokladnou. Košík odložím a pak mi v hlavě naskočí automatický proces. Začnu věci z pásu ukládat do kolečkové tašky.
Ve frontě za sebou zpozoruji nebývalé veselí. Chvíli nechápu, ale pak mi to dojde: vždyť jsem ještě nezaplatil!
„Ježiši, promiňte!“ blekotám.
Honem dávám zboží zpátky na pás. To už se směje i paní pokladní.
„Já jsem myslela, že se vám nelíbím“, dodává. |