Usadil se pohodlně na placatý kámen na skále u moře. Odtud bude mít skvělý výhled. Skála ve tvaru vítězného oblouku. Kolik do ní už vítr a déšť vepsaly zpráv! Co všechno pamatuje? On ale nic z toho přečíst neuměl. Možná by se dověděl celou historii mořského pobřeží. Ale skála mlčela. Seděl na jejím vrcholu. Hrdý vítěz.

Avšak promlouvalo k němu moře. Obrovská modrá plocha vzdouvající se vody s bílými zpěněnými hřebeny. Vysoká pohyblivá hradba. A k tomu hukot. Silný a slabší. Crescendo – decrescendo. Pořád dokola. Vlny přicházely a jedna po druhé hltaly písek.

Teď uviděl další vlnu. Byla krásná. Blížila se z dálky a pořád se zvětšovala. Hú! Byl tak blízko, že viděl pěnu na jejím vrcholku naprosto jasně. Jako šlehačka na dortu. Toužil ji olíznout. Byla tak dokonalá, tak symetricky tvarovaná. Narazila na písčitý břeh , rozlila svou náruč vody a ta hned začala opět mizet ve vodním kolotoči.

A už se blíží další. Naprostá krasavice! Ještě vyšší než ta předchozí. A na vrcholu nemá jen obyčejnou šlehačku. Rozeznával jednotlivé kapky nad vodní tříští ozářené sluncem. To už nebyla šlehačka, to bylo zlato. A v každé zlaté kapce náhle uviděl obličej. Obličej s jeho osudem. Smutným i veselým. Některé obličeje se usmívaly, jiné ho jen zvědavě pozorovaly, další po něm toužily. A po některých začal toužit i on.

Kapky dovádivě poskakovaly nad vlnou. V několika z nich se objevila  rozesmátá dívka se slámovými vlasy, každá trochu jiná a přitom stejná. Musí ji obejmout… Ale to už se z druhé strany rozstřikují jiné kapky s modrookou tmavovláskou, posílá mu vzdušný polibek a ty polibky se v dalších kapkách násobí. Taky ji chce políbit, ale… I tmavovláska náhle mizí. A obličeje poskakují dál a dál, jsou tu obličeje dětské, které si chtějí hrát, obličeje mužné a větrem ošlehané, chtějí si vlnu osedlat, obličeje zralé a s uklidňujícím úsměvem,  ty se chtějí jen houpat. Najednou před sebou uvidí  v několika kapkách starší ženu s bílými vlnitými, volně rozpuštěnými vlasy. To je máma, lekne se. Mami, musím za tebou, počkej na mě…

Slézá rychle ze skály dolů až k písčitému břehu. Moře hučí, jeho dech ani kroky nejsou slyšet, spěchá, co nejrychleji může. Nedbá na to, že zakopl a poranil si nohu, teče mu krev, myslí jen na to, že musí za ní. Konečně je na písku a běží vlně vstříc. Vstříc své mámě. Tady jsem!

Klekl si do písku a zvedl ruce. Vlna už mezitím dopadla na břeh a roztáhla kolem něj své paže.

Maminko…

Pomalu otevíral oči. Přes slaně orosená víčka ji spatřil jako v mlze. Měla zmáčené rusé vlasy, ale vrásky kolem očí jí dokreslovaly lehký úsměv na tváři. Jeho milovaná, dívka jeho snů. Hladila ho po mokrých vlasech a těšila.

„Cos to vyváděl, ty blázínku?“

„Viděl jsem mámu. Ale tu už nepotřebuju. Mám přece tebe…“