Měli v nohách dobrých dvacet kilometrů po křivoklátských lesích. Šli z Hlavního nádraží domů.

„Proč se na těch vejletech s nikým nebavíš?“ zlobil se Radek. „Jsou to moji kamarádi jako tvoji. Chodíš mlčky, přemejšlíš bůhví o čem, vypadáš jako že tě nikdo nezajímá…“

„Víš, co se říká?“ uťala proud jeho výčitek Lenka. „Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Chodím pomalejc než vy ostatní, pak vás musím dobíhat, takže možnost si povídat mám akorát ve chvílích, kdy se někde zastavíme nebo svačíme.“

„No tak jo,“ připustil neochotně. „Já příště někomu řeknu, aby šel s tebou tvým tempem.“

Čtrnáct dní nato vyrazili na další výlet. Autobusem do Rakovníka a odtamtud vlakem do obce Krty. V okolí jsou krásné skály a balvany roztodivných tvarů, psal Radek v e-mailu a nelhal. Opravdu byly.

Lenka se pokoušela o rychlejší tempo a také o větší komunikaci. Obrátila se na Evu:

„Tak co plánuješ v létě?“

„Ještě nevím,“ pokrčila oslovená rameny, „teď je všecko takový nejistý.“

„No, my jezdíváme na Slovensko, ale letos tam určitě nepojedem,“ dodala Líba.

Rozhovor ani nezačal a už skončil.

„Pojď, doženeme chlapy,“ mávla Líba před sebe a daly se do běhu. Radek s Jirkou šli hodně vpředu a něco rozebírali.

A tak se jako vždy začala v duchu zabývat problémy, které ji trápily. Radek má v poslední době zažívací potíže, žádné bylinkové čaje mu nepomáhají, k doktorovi jít nechce, bude ho muset nějak přemluvit.

Kamarádi před ní už mířili po lesní cestě k silnici. Vtom mezi stromy zahlédla, že se na malé mýtince pase srnka. Tu si musí vyfotit! Opatrně vytáhla z batohu foťák, aby nedělala hluk, pohlédla do hledáčku a zmáčkla spoušť. Sláva, povedlo se!

Kde ale všichni jsou? rozhlížela se, když došla k silnici. Aha, támhle. Odbočili doprava a už byli od ní dost daleko. Zrychlila, aby je dohnala. Ale nedalo jí to, musela se zastavit a znovu se podívat na fotku srnky. Není rozmazaná? Není. Ještě že nastavila zoom, aby si ji přiblížila, je krásná.

Mezitím už Radek s ostatními účastníky výletu zmizel někde za zatáčkou. No nic, snad je dohoní. Musí to vzít klusem. Ale ani za zatáčkou nikoho neviděla. Že by šli tak rychle? Uviděla další ohyb silnice. Třeba budou za ním. Dala se do běhu. Ale bylo to marné. Bude muset Radkovi zavolat. Zastavila se a začala lovit na dně batohu mobil. No jo, zaklínil se mezi dalšími věcmi a sám se vypnul.

V protisměru najednou přijíždělo auto. Mohla by ho zastavit a zeptat se řidiče, jestli neviděl turisty. Hned to ale zavrhla. Les byl docela pustý, nikde nikdo. Co kdyby ji chtěl vtáhnout do auta? napadaly ji zlověstné myšlenky. K jejímu překvapení šedý opel opravdu začal brzdit, až nakonec u ní zastavil.

Už je to tady! pomyslela si. Řidič spustil okénko a vyhlédl ven. Usmál se.

„Dobrý den. Patrně mám pro vás vzkaz. Pan Radek vám vyřizuje, že odbočili doleva po žluté značce.“

„Děkuju,“ vzdychla s úlevou. Zřejmě ji chtěl Radek přinutit k rychlejší chůzi, blesklo jí hlavou a nečekal. Projela jí značná nevole.

Žlutou značku našla brzy a vydala se po ní. Asi po sto metrech je všechny uviděla, jak sedí na pařezech a pojídají svačiny.

„Proč jste na mě nepočkali?“ vybafla hned na Radka. „Tos mě teda naštval!“

„Tak já tebe, jo? To tys mě pěkně naštvala! To je pořád mluviti stříbro, mlčeti zlato. Nemluvíš, jenom mlčíš. Nic neřekneš, jdeš si odskočit a najednou zmizíš. A když ti volám, tak máš pro změnu vyplej mobil. Ani se neobtěžuješ sama zavolat a říct, kde jsi. Pak se divíš, že z toho mám žaludeční vředy. Ještě že jelo auto a mohl jsem tomu chlapovi říct, ať ženské v červené bundě vyřídí, že jdem po žlutý…“

„Jaký odskočit? Já jsem si fotila krásnou srnku. Nechtěla jsem na vás volat, aby mi neutekla. A mobil se mi vypnul sám od sebe.“

„Tak teď mluvíš dost,“  Radkův tón byl už vstřícnější. „Když mluviti stříbro, tak se toho stříbra drž. Mlčeti nemusí být vždycky zlato.“

„Ále, hlavně že se našla,“ řekla Eva. „Haha, mlčeti zlato. Na, zapij to, mám tady plechovku Zlatýho Bažanta. Kdo si chce ještě připít na zdar výletu?“ Chtěli všichni. Plechovka s pivem šla z ruky do ruky. Na autobus do Jesenice už došli společně.

Ale když stáli na zastávce, řekla si Lenka pro sebe: jak se vlastně domlouvají mlčící ryby?