Minuli zoologickou zahradu a pokračovali dál po cyklostezce kolem Vltavy. Pavel držel Janu za ruku a snažil se s ní jít při kraji, věděl, že cyklisti moc ohleduplní nejsou.  Teď krátce po nedělním poledni tu naštěstí nebyl velký provoz. Mohlo za to zřejmě chladné počasí. Pavlovi ani Janě to nevadilo. Byli rádi, že jsou spolu a mohou si v klidu popovídat.

„Vidíš, Jani, tady to mám rád, jako kluci jsme tu jezdili na kole a dělali různý lumpárny…“

„Na kole? Vždyť ta cyklostezka je tu jen krátce, ne?“

„Jasně, byla tu taková prašná, chvílemi kamenitá cesta, ale o to víc to bylo dobrodružný.“

Jana se nadechla k další otázce, když vtom se před nimi vynořila ze zatáčky jezdkyně na inlinech v zářivě růžové bundě. Pavel na ni hned zamával. Kývla mu na pozdrav a zabrzdila. Pohledem se zastavila na Janě.

„Ahoj, Kláro, tak jak si jezdíš?“ snažil se Pavel o humor.

„Jo, dnes je to prima, docela prázdno,“ poznamenala Klára trochu nepřítomně. „Ty máš taky inliny, ne?“

„To mám, ale my se chceme projít.“

„Aha,“ procedila Klára a opět se pohledem zabodla do Jany.

Pavel si konečně uvědomil celou situaci. „Tohle je Jana. Jani, to je Klára.“

Jana vykouzlila úsměv. „Dobrý den.“

Kláře se mezi obočím objevila vráska.

„Tak vidím, že jsi z bytu přesedlal na procházky v přírodě. No, to ti chválím. Asi už moje služby tudíž potřebovat nebudeš,“ odtušila. Najednou se bez rozloučení opět rozjela a zmizela jim za zády.

Služby? Co to slovo znamená? Janě celým tělem projelo zachvění. Možná by měla vztah s Pavlem ukončit hned. Dokud je čas.

Pavel stál u kraje cesty dál bez pohnutí. Klářina reakce ho zaskočila. Asi měla o jejich vztahu trochu jiné představy. Teprve po chvíli si všiml, že i Jana stojí zaraženě a dívá se na žloutnoucí větévku mladého buku. V duchu si přehrával celý rozhovor až do poslední věty: Asi už moje služby tudíž potřebovat nebudeš…

„To není tak, jak si myslíš,“ uvědomil si náhle, co Janu rozhodilo. Dal se překotně do vysvětlování.  „Kláru mi dohodila moje matka na úklid, víš? Já jsem hroznej bordelář no. A máma si myslela, že když za mnou pošle svou kolegyni z práce, že nás tím dá dohromady. Musím říct, že Klára asi o to stála, vždycky donesla nějakou buchtu a vařila k tomu kafe, vyluxovala, umyla tejden starý nádobí a tak, ale já na tohle nejsem. Spoustou věcí mě štvala. Například ke stolu dávala zásadně tři židle, přestože jsem jí několikrát řekl, že to nemám rád…“

„Tři židle?“ přerušila ho Jana a povytáhla obočí.

„Jo, to je totiž jedna z věcí, kterou jsem ti chtěl dnes říct. Já totiž nesnáším číslo tři.“

„Číslo tři?“ vrhla na něj udivený pohled.

„Měl jsem na základce kantorku na matiku, která mě neustále dávala trojky, až mi to číslo definitivně zprotivila.“

„To zřejmě musela být dost protivná baba,“ usoudila Jana s pochopením. Stále však podvědomě uvažovala, jestli to, co jí Pavel říká, je opravdu tak.

„Tak vy jste spolu nic neměli?“ vrátila se otázkou ke Kláře.

„Neměli,uklidni se. Jak říkám, nemám rád číslo tři, takže ani milostný trojúhelník není mým cílem.“

Jana si oddechla. Zaujalo ji téma, které Pavel nadhodil.„A to ti opravdu dávala samé trojky? Nebo tě na ní štvalo ještě něco jinýho?“

„Taky mě mučila trojčlenkou,“ přidal další informaci.

„Aha. To ti teda asi vadí všechno, co má tři součástky, třebá… třeba tříkolka?“ napadlo ji.

Pavel se zatvářil pobaveně. „I tříkolka. Abych to víc přiblížil, tak například nejím klasickej řízek, protože se dělá v trojobalu, nekoukám na hokej, ten se hraje na třetiny a nejezdím autem, poněvadž semafory mají tři barvy a občas bych taky musel řadit na trojku…“

„Aha, a taky asi nejezdíš tramvají číslo tři a nekoukáš na pohádku Tři oříšky pro Popelku, že?“ smála se.

„Pochopila jsi to perfektně,“ roztáhl Pavel spokojeně koutky úst a bylo vidět, jak je mu toto souznění příjemné.

„Je teda trochu blbý, že jsem se narodil v březnu, to je třetí měsíc. Radši ho píšu vždycky jen slovně.“

„Já jsem se narodila v září, to je devátej měsíc, třikrát tři, to ti nevadí?“

„Ne devítka mi opravdu nevadí,“ ubezpečil ji Pavel.

„To ale kdyby…“ zarazila se a zvážněla.

„Co je?“ strnul.

„To kdyby se nám narodilo dítě, tak bysme byli tři, ne?“ špitla sotva ji bylo slyšet.

Ulevilo se mu a dal se do smíchu. „Neboj, já myslím, že tři bysme nebyli.“

„Jak to myslíš? Ty nechceš děti?“

„Tím se teď netrap. Hlavně mu nekoupíme tu tříkolku…“

Jana se trochu uklidnila. Bylo jí s Pavlem dobře a věřila, že situaci kolem čísla tři a dítěte nějak vtipně vyřeší. Možná řekne, že má dvě nožičky, dvě ručičky, přemýšlela.

Šli po cyklostezce dál pomalým krokem a mlčeli, každý ponořený do svých úvah.

Po chvíli je předjelo dítě na odrážedle.

„Podívej na to mrně, jak frčí,“ ukázal na ně Pavel. „To je tak, podle mne, půl člověka. Nebo spíš čtvrt.“

Aha, tak to je, řekla si Jana a spokojeně sledovala ujíždějícího kloučka.