„Tak vy se jmenujete Sněhurka. Jak rodiče na takové jméno přišli?“

„To vymyslel tatínek. Když jsem se narodila, byla jsem bílá jako sníh.“

„Aha, rozumím. Ještě že jste se nenarodila za půlnoční bouře, že? Omlouvám se za trochu nemístný humor. Radši mi povězte, co vás trápí.“

„To je v pořádku, pane doktore. A co mě trápí? Macecha.“

„Takže váš otec se podruhé oženil…“

„Ano. Víte, ona je jeho žena velice ambiciózní. Už dvacet let je top modelkou. Říkají jí královna přehlídkového mola. Určitě ji znáte.“

„Jistě, kdo by ji neznal? Nádherná žena!“

„No právě! „

„Prosím?“

„Říkám, no právě. Poslední dobou její krása začala uvadat a nabídky od modelingových agentur jsem začala dostávat já.“

„A ona vám to nepřeje, že?“

„Přesně tak. Celé dny se prohlíží v zrcadle a křičí na ně Já jsem nejkrásnější!“

„Brání vám v účasti na konkursech?“

„Samozřejmě, a nejen to. Svoje fota ve photoshopu retušuje tak, aby vypadala aspoň o dvacet let mladší a mne na mých fotkách zohyzďuje.“

„To si nemůžete někam poslat svoje foto sama?“

„Kdepak, nemám přístup k žádnému počítači.“

„To ani nemůžete odejít?“

„Ale jo, už jsem to taky jednou udělala. Utekla jsem. Nějaký čas jsem dělala učitelku v mateřské školce. Bavilo mě starat se o děti. Byly malé jako trpaslíčci. Měla jsem jich na starost sedm.“

„Tak to přece maceše nemohlo vadit, ne?“

„Ale vadilo! Brzy mě vypátrala. Štvalo ji, že mě ty děti mají rády. Že jsem hezká a oblíbená. Musela jsem se vrátit zpátky domů. Začala mě hlídat.“

„No, a jak jste se teď dostala z domu ke mně?“

„Řekla jsem, že jdu za jejím manažerem domluvit jí turné po Americe.“

„Co však bude, když zjistí, že jste tam nešla?“

„Ale šla, ona sama to chtěla.“

„No tak vidíte, macecha odjede do Ameriky…“

„Ano, ale já musím jet s ní! A proto jsem tady. Nemohl byste to, pane doktore, nějak zařídit, abych onemocněla a neodjela? Nebo abych vypadala jako mrtvá?“

„