Tady makedonském v pohoří Galičica musí člověk dávat pozor. Vyškrábat se ze sedla až na vrchol hory Magaro není tak jednoduché. Je to převýšení přes šest set metrů. Právě to táhlo Láďovi hlavou, když sledoval, jak za ním, stále výš a výš, stoupali po kamenech členové jeho výpravy. Nejsou tu jen velké kameny, ale i drobné kamínky, na kterých může noha i v pohorách sklouznout.

Lenka šla pomaleji než ostatní, ale naštěstí měla trekové hole, které jí poskytovaly oporu. Láďa její chvílemi nejisté pohyby sledoval s obavami. Poprosil další členy výpravy, aby jí v obtížných úsecích pomohli. Jana s Ivanou šly proto jejím tempem a občas jí podaly ruku. Roman se ale držel s ním, byli přece jenom dva chlapi. Když se všichni ocitli nahoře ve výšce 2200 metrů, značně se mu ulevilo. Veliké focení celého týmu. Jana, Ivana, Roman a culící se Lenka. To je jasné, je na sebe pyšná, že to zvládla. Cesta dolů bude taky náročná, ale snad si už Lenka po zkušenostech z výstupu bude umět poradit.

Na vrcholu foukalo, tak si dali menší svačinu kousek níž. Potom začali opatrně sestupovat. Láďa šel rychle napřed. Měl pro všechny překvapení. Medaile za výstup. Těšil se, jakou z nich budou mít radost. Jenom to musí vyndat z auta a nachystat. Spěchal.

Když byl v polovině sestupu u značky oznamující, že do sedla mu zbývá asi hodina chůze, nedalo mu to a ohlédl se nahoru. Jana s Ivanou byly ještě dost daleko, Roman ho už docházel. Lenku neviděl. Najednou znervózněl. Aby se jí tak něco stalo! Počkal, až ostatní dojdou k němu.

„Neviděli jste Lenku?“ vybafl otázku a netrpělivě čekal, až mu někdo odpoví.

„Lenku? Jó, šla za mnou, asi tak dvacet metrů…“

„Ano, a kde to bylo?“  Láďa měl stažené hrdlo.

„Nó, někde pod tím místem, co jsme svačili,“ informovala Ivana. Snažila se, aby její hlas zněl věcně, ale z toho, že se jim ztratila kamarádka, pocítila v celém těle najednou slabost.

„Vzpomínám si, že tam to bylo dost nepřehledný, řešili jsme, kudy vlastně vede cesta. Nemohla se vydat špatným směrem?“ přemýšlel Láďa nahlas.

V Ivaně se probudily výčitky svědomí. „Já jsem ji pak už nesledovala, Jana mě upozorňovala na kytky…“ Zarazila se. Proč teď mluví o kytkách? Taková blbost.

„Romane, tys ji taky neviděl?“

Roman rozpačitě pokrčil rameny. „Já šel za tebou.“ V jeho obličeji bylo patrné napětí.

Hleděli na strmou horu a snažili se očima vypátrat Lenčinu modrou bundu. Ale nebylo po ní stopy.

„Zkus jí zavolat!“ navrhla náhle Jana.

„To je fakt,“ usmál se Láďa a hned v mobilu odklepl její číslo. Telefon bezútěšně vyzváněl.

„Proboha, musíme něco udělat, mají tu nějakou horskou službu nebo tak něco?“ Jana přenesla nervozitu na ostatní.

„To nevím, každopádně ji musíme jít hledat. My s Romanem půjdem zpátky nahoru a vy zůstanete tady, kdyby se objevila.“

„Ale dávejte pozor!“ Jana se neovládla a nabádala dva chlapy, kteří je až doteď neochvějně provedli makedonskými horami. Třásl se jí hlas. Aby se ještě něco stalo jim!

Stoupat znovu nahoru bylo i pro trénovaného Láďu náročné. Navíc nebyl v psychické kondici. Pořád musel myslet na Lenku. Jako správný vůdce výpravy na ni měl dohlížet on sám. Pitomé medaile! Možná jenom spadla a má něco s nohou a nemůže vstát. Ale to by vzala mobil! Třeba jí někam spadl. Snažil se vší silou uklidnit.

Když se blížili k místu, kde posvačili, šel Roman kousek mimo hlavní cestu. Přesně tady při sestupu zvažovali, kudy jít. A najednou Lenčinu bundu uviděl.

Ležela nehybně vedle velkého balvanu, hole stále v rukou.

„Tady je!“ zavolal na Láďu.

Láďa přiběhl, jak nejrychleji mohl. V hrudi cítil hroznou úzkost. Pohlédl na Lenku.

„Je to dobrý. Dejchá.“