;+)

Tak nějak mívám občas hovory se životem. Se sklenkou šampaňského a sezamovou tyčinkou v ruce si tiše povídáme o své společné cestě.

I karet jsem se ptala, co dál?

Orákulum vizí mi ukázalo dvě knihy:

Jednu dopsanou, otevřenou na poslední stránce se zamčeným visacím zámkem a zrcadlem v pozadí. Minulost, která se v zrcadle odráží... co nebylo dobré a co dobré bylo, a jak se z toho poučit.

Druhou knihu otevřenou na první nepopsané stránce s klíčem ke dveřím otevřeným do světla. Budoucnost, kterou mám začít psát. Začít novou knihu a vydat se vstříc novému dobrodružství.

Nechávám odejít své staré myšlenky a místo nich přicházejí jiné vize a představy a očekávání, překvapení, radost a naděje.

Zlatým mečem přetínám lana připoutanosti k minulosti a tichý rozhovor se životem se mění v radostný zpěv, v kouzelnou melodii těšení. Natěšenost na budoucnost s armádou otazníků i vykřičníků. Ale také snad i s hřejivostí lásky, možná návratů či nových poznání.

Sama sobě jsem tou nejlepší kámoškou. A bezvadné na tom je, že si konečně začínám rozumět a skvěle si se sebou pokecám. Tentokrát bez odmlouvání…

Usmívám se jak sluníčko.

Popíjím další sklenku, chroupu další tyčinku. S pohledem nádherně upřeným do zdi rozjímáme a jásáme a s radostí mlčíme. Já a můj život. Neb si tvoříme nové báječné vize…

Ale zatím pssst…

;+)