Tantalos měl sešívačkou ticha umlčená ústa. V jeho břiše panoval velký hlad.
Myslí se dotýkal pytlíku sušených fíků a džbánu
předloňského vína...
V zahradách fata morgán kvetly stíny lilií. Spižírny pluly jak pokojné lodě
v proudu.
Chleby se obracely v písek, do kterého padalo Tantalovo zoufalství.
Nebyla hranice mezi prostorem a časem. Dny, týdny a odhadované měsíce byly palčivé a vysušující.
Ve slibných místech občas kopal studny naděje. Všechny prameny
v několika dnech vyschly.
V otrhaných cárech oděvu se šklebil průlom.
Jako malé body plápolaly v dálce ohně, studené jako smrt.
|