Šel jsem tenkrát dost zamyšleně po ulici. Okolí jsem moc nevnímal. Když jsem se rozhlédl, zaujal mě člověk, který stál na kraji chodníku a díval se přímo na mě. Proč na mě tak civí? říkal jsem si. Prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Nebylo na něm nic zvláštního. Měl na sobě oblek, brýle a vlnité vlasy. Jeho obličej mi však byl něčím povědomý. A najednou mi to došlo. Proboha, vždyť to je sám Isaac Asimov!
„Dobrý den, pane Asimove, proč mě tak pozorujete?“ pokusil jsem se ho oslovit.
„Nezlobte se,“ začal se omlouvat, ale šel jste tak nějak mechanicky, tak jsem si vás všiml.“
„Jak mechanicky?“ nechápal jsem.
„Prostě nevím. Najednou jste mi přišel jako robot z mého románu Ocelové jeskyně.“
„Opravdu? Vždyť vaši roboti jsou, pokud vím, od lidí k nerozeznání.“
„Jak vidíte, zřejmě se to trochu prolíná. Lidé mohou být mírně robotičtí.“
„Myslíte? Chcete tím naznačit, že se jednou změním v robota?“
„Ale kdepak, chci tím jenom říct, že myšlenka robota nebo aneroidy je už dávná. Musela vycházet z přání člověka nemít tělesné limity, z přání zvládnout věci, na které fyzicky nestačil. A nejen fyzicky. I psychicky. Aby na nic nezapomněl. Neudělal nějakou chybu. Snažili se do těchto umělých lidí časem vložit emoce. Aby se dokázali smát, plakat, milovat. Ale jak víte, někdy začal robot myslet jako člověk, i když nebyl naprogramován. Začal mít emoce. Přestal být strojem. No, a vy jste mě inspiroval. Zkusím jednou napsat román nebo povídku o člověku, který se postupně stane robotem.“
„To mě těší, ale opravdu jsem netušil, že se chovám jako robot. Uvědomuju si ovšem, že tak můžu působit. Jsem programátor, víte? Pracuji na počítačových programech, tudíž se může stát, že i já sám chodím a vůbec se chovám dost naprogramovaně. Vidíte, přivedl jste mě ktomu, abych se sám nad sebou zamyslel. A co vy? Napíšete ten román, pane Asimove?
„Ještě nevím, musím o tom popřemýšlet. Každopádně děkuji za inspiraci.“
„I já děkuji. Sbohem.“
Ještě dlouho jsem se za ním díval, jak jde ulicí. Dokázal jsem ho zřetelně odlišit ještě v dálce jako malou tečku. Zřejmě se mnou opravdu bude něco divného. |