Dozní poslední tóny poslední věty, došumí potlesk. Koncertní návštěvníci vyjdou do foyeru, aby se nadýchali čerstvého kouřového dýmu, popili alkoholických i nealkoholických nápojů, či jen marně vystávali některou šnekovitou frontu. Všichni mají neodolatelnou potřebu sdělit si své dojmy.

Jedni patří k návštěvníkům spíše náhodným a jejich rozprava se nese například v následujícím duchu:

„Docela dobře se u toho spí.“

„To teda ne, občas tě to vzbudí.“

Jiný dialog je slyšet z úst dívenek předmaturitního věku:

„Táta říkal, že jsme si na balkón ty lístky kupovat neměly, že je tam špatně slyšet.“

„To máš jedno, hlavně že je tam vidět.“

Další dívenka, patrně studentka práv, zaujatě oznamuje svému vlasatému druhu:

„Tak jsem se pořád dívala na ten nádhernej lustr a říkala jsem si: ten kdyby spadl, to by byla pojistná událost!“

Druhá skupina posluchačů patří k hudebním zasvěcencům. Jejich hovor je od předchozích diametrálně odlišný:

„Včera jsem poslouchal na Vltavě dirigenta D. Dělal sedmýho Šostakoviče. Ta první věta měla úžasnou gradaci, prostě paráda.“

„To já koupil nedávno dirigenta D na kompaktu, ale musím říct, že ten Mahler se mu moc nevyved. Je to nějak utahaný.“

„Mahler je lepší s dirigentem C, klidně ti můžu půjčit svou nahrávku z rádia, aby sis to porovnal.“

Další hlouček pojímá hudbu ještě jinak:

„K Janáčkovi jsem měla vždycky odpor, ale ta Symfonieta se dá docela poslouchat. Myslím, že jsem mu křivdila.“

„Copak Janáček, to ještě ujde, ale Stravinský! To se poslouchat zaručeně nedá. Slyšelas někdy Svěcení jara?“

„Což o to, Stravinský má aspoň rytmus, ale Debussy je tak rozplizlej, že má člověk pocit, že se během poslechu přilepí k židli.“

Hovor se přelévá z jedné chodby do druhé doprovázen klapotem podpatků a cinkáním sklenic…

V koncertním sále je ticho. Ti, kteří zůstali sedět, mlčí. Už dávno pochopili, že hudební dojmy nelze vyjádřit.