Když vidím kaktusy

hned cítím, že tu jsi

dáváš mi do pusy

sraženiny

telefonní číslo Niny

se rozmazalo málo

pořád je k přečtení

tak nech už řečnění

není

na stálo

ten svět, kerej žiješ

a ten pes, co ho biješ

tě jednou zabije.

Alespoň Nino tušíš

jak mi je.

Jsi jak harpyje, neústupná

a vzpupná

u dna.

U dna se potuluju já

lví král

s pocitem, že brouk hovnivál

vládne každodennosti

s miskou na kosti stojím v bufetu

a čekám

kdo mi trochu dá.

To už se nedá.

Tahle bezmoc bez moci, noci

bez nocí, a dny zas bez dnů

jednou se zvednu

a opiju se.

Živote! Ty hnuse! Ty kráso nesmírná!

Jenom mě děsí prázdnota vesmírná

v tvých očích

v divadle močím

za sedačky

kdo může poslouchat tyhle sračky

který někdio vydává nám za umění?!

Posbírám ocenění, která autorovi upadla

u dveří divadla

je hodím žebrákovi do klobouku

najdu si louku

na který bydlí moje metamorfóza

a moje neuróza

se rázem stane mojí silnou stránkou

pít nektar slánkou

to bych chtěl.

A budem spolu bydlet v závětří

my tři

já a ty a samota

pozveme Godota

třeba se přidá k naší seanci

a bude vykládat ten lidskej pasiáns

a vyhraje a zemře jako duha

na konci tunelu

rozbitá svépomocí od slunečních šrapnelů

a  všichni odejdeme.

Zbudou kaktusy

do kterých lehnu si

a budu vnímat zase jenom tebe.

Tebe, tebe, tebe. A nebe nad hlavou

po kterým neplavou už ani ptáci

maj jinou práci, zobají konce vět

které když mluvím, se snažíš

uvidět.