V dětském pokoji stál psací stůl se třemi zásuvkami. Hrozně zlobil. Neustále vyplazoval tu spodní, tu horní, tu prostřední zásuvku.

„To se nedělá,“ napomínala ho otáčecí kolečková židle. „Viděls snad někdy Martínka, že by vyplazoval jazyk?“

Stůl na to nic neřekl a schválně vyplázl prostřední zásuvku.

„Už toho mám dost,“ rozzlobila se židle. „Je tohle vůbec normální?“ a obrátila se směrem ke knihovničce, kde odpočívaly dětské knížky a učebnice.

„Někdy ano,“ ozvala se učebnice přírodopisu, „třeba hadi vyplazují jazyk.“

„Jak to?“ divila se židle.

„Oni tím jazykem vlastně čichají a hledají si tak cestu,“ pravila učebnice moudře a nalistovala stránku, kde byla fotografie hada, jak vyplazuje jazyk.

„To není všechno,“ vysunula svůj hřbet z knihovničky encyklopedie zvířat. „Taky chameleoni vyplazují jazyk.“

„Chameleoni?“ užasla židle. „A jak vlastně takový chameleon vypadá?“

„To je takový malinký ještěr. Ale jazyk má dlouhý jako celé svoje tělo a když ho vyplázne, tak si uloví něco k snědku.“ A také ona ukázala stránku s obrázkem chameleona, jak loví

„To je tedy moc šikovný ještěr,“ poznamenala židle uznale.

„My taky vyplazujeme jazyk,“ přidal se ke knížkám plyšový pejsek Punťa, který ležel na Martínkově posteli a celý rozhovor poslouchal.

„A proč to děláte?“ chtěla vědět židle.

„To je hlavně v létě, když je nám horko, my se tím ochlazujeme.“

„Tak vidíš,“ obrátila se židle opět ke stolu, „jsi snad had, chameleon nebo pejsek? Potřebuješ snad hledat cestu, ulovit si jídlo nebo se ochladit?“

Stůl zase mlčel a drze vyplázl spodní zásuvku. Vtom se ale zásuvka zasekla a nešla zavřít. Stůl tak zůstal stát se zásuvkou otevřenou dokořán. Snažil se ji zavřít, ale ať dělal, co dělal, pořád trčela ven.

„Uf, uf,“ funěl stůl námahou. Zásuvka se ale nehýbala ani dopředu ani dozadu.

„Tak vidíš,“ poznamenala židle, „potrestal ses sám.“

„Pomožte mi něhdo,“ huhlal stůl, protože s vypláznutou zásuvkou se mu špatně mluvilo.

„Já bych to zkusil,“ řekl Punťa, „ale neslyšel jsem od tebe žádné kouzelné slůvko.“

„Proším, proším,“ honem zahuhlal stůl.

Punťa tedy seskočil z postýlky a šel ke stolu. Předními packami se vší silou opřel do zásuvky a ta konečně povolila a zavřela se.

„Děkuju,“ řekl s úlevou stůl, který si vzpomněl na další kouzelné slůvko. „Teď budu čekat, až přijde Martínek ze školy a sám jednu mou zásuvku otevře.“

„To je rozumná řeč,“ pochválila ho židle a protože z toho měla radost, otočila se několikrát kolem dokola. Punťa nadšeně zavrtěl ocáskem. Všichni byli rádi, že se stůl umoudřil a těšili se na Martínka, co jim bude povídat.