Jak si děti zapamatují, čemu všemu se říká ucho? No prostřednictvím pohádky!

Maminka  s Adélkou umyly po obědě nádobí a daly ho okapat do dřezu.  Potom odešly  zametat a uklízet dvůr, a tak umyté nádobí  ve dřezu osamělo.
            Malý kastrůlek začal hned nahoře na hromadě nádobí  neposedně dovádět.
            „Nech toho,“ okřikl ho polévkový hrnec vespod. „Děláš  hroznej rámus, brní mě z toho uši.“
            „Ucha, tebe  brní ucha, kolego, lidé mají uši, ne my,“ poučila ho čajová  konvice.
            „No jo, ty máš jen jedno ucho,“ bránil se hrnec. „A  tebe to tvoje ucho nebrní?“
            „Ale brní.  Co na to říkáte vy, pane ucháči?“ oslovila konvice velký  hliněný hrnec, do kterého maminka nalévala mléko.
            Velký ucháč se zaposlouchal. „Já nic neslyším.“
            „Já už jsem přestal rámusit,“ zapištěl malý kastrůlek.
            „No to je dost,“ zahuhlal polévkový hrnec.
            „Mně  se to líbilo,“ vmísil se do hovoru džbánek  na pivo, který stál na  kuchyňské lince. „Mám sice taky  jen jedno ucho, ale mému uchu to  lahodilo.“
            „Co kdyby ses, kastrůlku, dal dohromady s vařečkou?  To by už nemusel být takový rámus,“ navrhla konvice.
            „Vy jako myslíte, aby mě vařečka bouchala?“ lekl  se malý kastrůlek. „Ale to bude bolet!“
            „Vždyť nic  neudělal,“ zastal se ho hned velký ucháč.
            „Ale ne, tak  jsem to nemyslela,“ bědovala konvice. „Myslela jsem, že by  na něj paní vařečka ťukala do rytmu.“
            „Ahá, já  už vím, jako když má Adélka narozeniny. To maminka s tatínkem  taky takhle bubnujou.“
            „A jó,“  pochopil konečně kastrůlek, „ale opravdu musíš jemně ťťukat,“  upozornil vařečku přece jen trochu se strachem.
            Vařečka tedy začala na kastrůlek rytmicky ťukat jako  na bubínek.
            „To je nádhera,“ lebedil si džbánek.
            A všechny kastroly a hrnce nastražily svá ucha a poslouchaly.
            „Pozor, už jdou zpátky,“ upozornil je džbánek stojící  na lince. Vařečka hned přestala.
            Do kuchyně  přišla maminka s Adélkou a začaly nádobí uklízet do kuchyňské  linky.
            Všechno  nádobí se pohodlně usadilo na své obvyklé  místo a začalo podřimovat.
    „Ale bylo to hezký, kastrůlku,“ zašeptal polévkový hrnec. „Něco z tebe bude.“
Potom ztichl. Ostaní hrnce a kastroly, které ho poslouchaly  už jen jedním uchem, za chvíli usnuly.