Lidé si odpradávna přírodu  personifikovali. Řeka měla ramena, hora patu neboli úpatí a  pohoří hřbet.
Postupně  lidé tuto personifikaci stále  vylepšovali. Tak třeba nejenže domy stály  a louky ležely,  řeka nesla listí, ale také stoly a židle měly nohy,  domy  útroby, brýle seděly na nose,  boty tlačily, plameny olizovaly  polena, míče skákaly, zkrátka všecky věci se chovaly tak trochu lidsky.
A  dnes v  této personifikaci zdárně pokračujeme. Jednak máme  chytré telefony, ale  také počítače, které, když přestanou  fungovat, tak kleknou. Další  přístroje, jako třeba pračky  nebo myčky nádobí, zase občas blbnou. Letadlo na ranvej dosedne. Rtuť  teploměru se  v létě často vyšplhá ke čtyřiceti stupňům. Pokud zelenina  zrovna není čerstvá, tak je unavená. Tramvaj a metro nás  vyplivnou na  konečné atd.
Už chybí jen pár kroků k  tomu, aby se věci osamostatnily a začaly jednat bez naší kontroly.
A  z nás, lidí, věčně sedících a zírajících do obrazovek  mobilů, tabletů,  notebooků a televizorů, se patrně časem  stanou jen jejich pouhé  dekorace.